Bulletin 2022

Petr Janša

VÁŠ TÝDENNÍ BLOG O VŠEM, CO JE ZAJÍMAVÉ Bulletin je avantgardní platforma určená k posílení postavení informovaných. Naším závazkem je transparentnost a přístupnost, a proto vytváříme různorodý, fakty ověřený obsah, který poskytuje přehledný souhrn nejnovějších zpráv, nadcházejících událostí a nedostatečně informovaných příběhů. Náš pečlivý mikro tým se stará o to, abyste byli informováni díky přesným, stručným a včasným depeším. Bulletin 2022 - Složité informace převádíme na srozumitelné. read less
Society & CultureSociety & Culture

Episodes

Jste bohatí nebo směšní?
Apr 7 2024
Jste bohatí nebo směšní?
Skutečné bohatství vychází z vašeho charakteru, hodnot a vztahů s blízkými lidmi. To je totiž to jediné skutečné bohatství, které vám nikdo nikdy nemůže vzít. V dnešní době sociálních sítí se zdá, že každý druhý post křičí: "Podívejte se na mě, jsem bohatý a úspěšný!" Fotky z luxusních dovolených, selfies s nejnovějšími módními kousky, snímky honosných domů a aut – to vše se v našich feedech objevuje s alarmující pravidelností. Člověk by si skoro řekl, že se ocitl uprostřed castingu na roli v Crazy Rich Asians. Ale, proč vlastně cítíme potřebu světu neustále dokazovat, jak se máme dobře? Je to snad novodobá obdoba pávího tance, kdy se samci předhánějí, kdo má pestřejší ocas? Nebo jsme zkrátka všichni tak trochu ješitní a toužíme po obdivu a závisti druhých? Pravdou je, že honba za lajky a followery nás často nutí prezentovat jakýsi naleštěný, idylický obrázek našeho života, který má se skutečností pramálo společného. Rádi se chlubíme novým autem, ale už nesdílíme účet z autoservisu. Fotíme se v designových šatech, ale neukážeme, jak nám visí cenovka ze second handu. Chceme, aby si o nás ostatní mysleli, že jsme bohatí a úspěšní, i když se ve skutečnosti topíme v dluzích a pochybnostech. Jenže ono to "bohatství", které na sítích tak rádi vystavujeme na odiv, je často stejně pomíjivé a křehké jako skořápka instagramového vejce. Možná máme drahé hodinky, ale chybí nám čas na rodinu a přátele. Možná jezdíme na okázalé zahraniční dovolené, ale doma nás nečeká nikdo, s kým bychom se o zážitky podělili. Možná máme na kontě miliony, ale na duši prázdno a pocit neuspokojení. A tak je nasnadě otázka – nežijeme náhodou v době, kdy se z vystavování majetku stala tak trochu fraška? Honba za pouhou fasádou bohatství, za kterou se často skrývá vnitřní nejistota a touha po uznání? Není vlastně trochu směšné, když se dospělí lidé předhánějí jako malé děti, kdo má lepší hračky? Pokud se nad tím zamyslíme, skutečné bohatství přece nespočívá v materiálních věcech, ale v prožitcích, vztazích, zážitcích. V čase stráveném s blízkými. V pocitu, že děláme něco smysluplného. V radosti z maličkostí. Tyhle věci se na fotku jen tak vyfotit nedají, ale o to víc nás naplňují a dělají náš život opravdu hodnotným. Tak až zase budete scrollovat sociálními sítěmi a obdivovat všechny ty šťastné a bohaté lidi, zkuste se na to podívat s nadhledem. A hlavně se nenechte zviklat v tom, že to podstatné se skrývá uvnitř, ne navenek. Protože upřímně – být bohatý a směšný zároveň, to chce opravdu talent. Předstírání bohatství pro lajky a sdílení V dnešní době sociálních sítí se zdá, že každý chce být bohatý – nebo se tak alespoň tvářit. Stačí se podívat na Instagram nebo TikTok a hned na vás vyskočí záplava fotek a videí, kde se lidé předhánějí v tom, kdo bude vypadat víc "cool" a "zámožný". Obklopeni luxusními sportovními auty, oblečeni v tom nejdražším značkovém oblečení a s fotkami z exotických dovolených se snaží oslnit své followery a nasbírat co nejvíc lajků a sdílení. Ale jaká je realita za těmito dokonale naaranžovanými záběry? Často je to jen iluze, kouřová clona, která má zakrýt skutečnost. Ten týpek v nejnovějších Gucciho botách? Možná si na ně musel půjčit od kamaráda a ve skutečnosti má v peněžence tak akorát na jízdenku domů autobusem. A ta slečna, co se každý týden chlubí fotkami z jiné luxusní destinace? Klidně může mít dluhy až po uši a celé její cestování je ve skutečnosti financované z kreditní karty jejích rodičů. Je to trochu jako moderní Potěmkinovy vesnice – zvenku vše vypadá okázale a dokonale, ale když nahlédnete pod povrch, zjistíte, že realita je úplně jiná. Lidé si půjčují drahé věci jen na focení, zadlužují se, aby mohli alespoň na chvíli vypadat bohatě, a předstírají životní styl, který si ve skutečnosti nemohou dovolit. A to vše jen proto, aby oslnili ostatní na sociálních sítích a naskákali si lajky a sdílení. Je to vlastně docela smutné, když se nad tím zamyslíte. Tihle lidé tráví tolik energie a prostředků na to, aby vypadali bohatě, místo aby tu energii investovali do něčeho skutečně smysluplného – do budování upřímných vztahů, rozvoje svých schopností nebo třeba pomoci druhým. Místo hledání opravdového štěstí a naplnění se honba za lacinými lajky na sociálních sítích stává jejich hlavní životní náplní. Takže až zase narazíte na někoho, kdo se bude až podezřele moc blýsknout se svým bohatstvím, vzpomeňte si na ty Potěmkinovy vesnice. Možná je všechno trochu jinak a za tou fasádou luxusu se skrývá úplně obyčejný člověk, který se jen zoufale snaží působit důležitě. A místo závisti si dopřejte pousmání nad tím, jak rádi si někteří hrají na něco, co nejsou. Protože opravdové bohatství se neměří značkou bot, počtem hvězdiček hotelu nebo nejvyšší rychlostí auta, ale tím, jací jsme a jak kvalitní život skutečně žijeme. Honba za lajky a obdivem na sociálních sítích se může snadno zvrhnout v tragikomické divadlo marnosti. Představte si třeba kolegu Karla, který se celý načančaný vyfotí před vypůjčeným Lamborghini, jako by bylo jeho. Nadšeně fotku sdílí s hromadou hashtagů jako #luxurylife a #blessed. A ejhle, za pár minut se pod příspěvkem objeví komentář od majitele auta: "Hej chlape, vždyť jsem ti to Lambo jen na chvilku půjčil!" Trapas jako hrom a Karel by se nejraději propadl do země. Nebo co třeba bývalá spolužačka Simona, která utrácí majlant za padělané kabelky a boty, aby oslnila své followery? Celá pyšná se promenáduje po městě s novou "Gučičkou" a "Najkama", hlavně že budí dojem, že je za vodou. Jenže ouha, když ji potká skutečná kamarádka se zkušeným okem, hned odhalí, že její "značkové" kousky jsou z tržnice. A co říct na souseda Filipa, který si na víkend pronajme luxusní vilu s bazénem, aby tam pořídil "spontánní" Instagram Stories? Tváří se, že takhle žije běžně, ale followeři nejsou hloupí – všimnou si, že je to pořád ta stejná vila, kde fotil už loni a předloni. Trapnosti prostě není konec, Filípku! Je úplně jedno, jestli natáčíte storýčka v pronajatém Mustangu, cpete se kaviárem z Lidlu nebo dáváte na odiv hodinky ze šmelcu. Snaha hrát si na něco, co nejste, je prostě k smíchu. Buďte radši sami sebou, zaměřte se na to, co vás skutečně naplňuje a obklopte se lidmi, kteří vás mají rádi takové, jací doopravdy jste. Život není soutěž v předstírání – upřímnost a autentičnost jsou mnohem víc sexy než pochybné předvádění Takže až zase dostanete chuť machrovat na sítích, raději se dvakrát zamyslete. Nikdo není dokonalý a nikdo nemá perfektní život, ani ti nejvíc cool influenceři. Važme si toho, co máme, pěstujme skutečné vztahy a nepodléhejme pokušení falešného lesku. Jinými slovy: Buďme víc reál a míň rich! Zamyšlení nad tím, co je v životě opravdu důležité Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co je v životě doopravdy důležité. Jsou to snad materiální statky, které nás dělají šťastnými? Nebo spíš láska, zdraví, smysluplné vztahy a pocit, že děláme něco prospěšného? Když se nad tím hlouběji zamyslíme, zjistíme, že honba za bohatstvím je často jen honbou za prázdnotou. Skutečné štěstí pramení z naplňujících zážitků, z pocitu sounáležitosti, z drobných radostí všedního dne. Nezáleží na tom, jestli máte nejnovější iPhone nebo jestli letíte na dovolenou privátním tryskáčem. Záleží na tom, jestli jste obklopeni lidmi, které máte rádi a jestli děláte věci, které vás baví a naplňují. Skutečné hodnoty versus materiální pozlátko Nic se nedá dělat, žijeme v době, kdy je snadné podlehnout iluzi, že více znamená lépe. Víc peněz, víc followerů, víc luxusu. Jenže pod nablýskaným povrchem se často skrývá vnitřní prázdnota a nejistota. Lidé, kteří neustále potřebují dávat na odiv své bohatství, ve skutečnosti možná jen zakrývají svůj strach a zranitelnost. Opravdové hodnoty jako laskavost, velkorysost, pokora a vděčnost jsou mnohem cennější než všechny diamanty a zlaté cihly světa. Člověk, který našel vnitřní klid a vyrovnanost, nepotřebuje nikomu dokazovat svou hodnotu skrze materiální statky. Ví, že jeho skutečné bohatství spočívá v něčem mnohem hlubším a trvalejším. Proč být vděčný za to, co máme? Možná to zní jako klišé, ale vděčnost je opravdu klíčem ke spokojenému životu. Místo abychom neustále toužili po tom, co nemáme, zkusme se zaměřit na to, co už máme. Střecha nad hlavou, jídlo na stole, milující rodina, věrní přátelé – to jsou věci, které se nedají koupit za žádné peníze. Každý den je dar a záleží jen na nás, jak s ním naložíme. Budeme se honit za pomíjivým materiálním bohatstvím, nebo se raději soustředíme na to, abychom prožili smysluplný a naplněný život? Až příště uvidíte na sociálních sítích někoho, jak se vytahuje svým luxusním životním stylem, zkuste se nad tím laskavě pousmát. A pak se vraťte zpátky do reality – do své jedinečné, báječně obyčejné reality, která je ve skutečnosti tím největším bohatstvím. Každý den trávíme spoustu času scrollováním skrze nekonečný feed fotek a videí, kde se všichni předhánějí, kdo vypadá bohatší, šťastnější a úspěšnější. Ale nenechte se zmást – tato virtuální realita má často pramálo společného se skutečným životem. Představte si třeba Jardu, který se na Instagramu chlubí fotkami z luxusní dovolené na Maledivách. Vypadá to fantasticky, že? Ale co už nevidíte, je fakt, že si na to vzal půjčku a teď bude několik let splácet, jen aby mohl týden dělat ramena před followery. Nebo Simona, která sdílí selfie s nejnovější kabelkou od Gucciho. Pěkná kabelka, jen škoda, že v ní má akorát tak prázdnou peněženku a pár účtenek od nákupu na splátky. Je snadné nechat se strhnout touto hrou na bohatství a zapomenout na to, co je doopravdy důležité. Pamatujte – skutečné přátelství, láska, spokojenost, to jsou věci, které si za peníze nekoupíte. Nejcennější jsou ty chvíle strávené s blízkými, společné zážitky, upřímné rozhovory. Věnujte svůj čas a energii budování hlubokých vztahů, následování svých skutečných vášní a snů. Nesnažte se za každou cenu napodobovat falešný lesk z obrazovky mobilu. To samozřejmě neznamená, že musíte sociální sítě zcela opustit. Jen je potřeba k nim přistupovat s nadhledem a nenechat se pohltit. Pečlivě si vybírejte, koho budete sledovat. Zaměřte se na lidi a účty, které vás inspirují, motivují, přinášejí vám radost a užitečné informace. A hlavně – neberte sami sebe moc vážně. Sdílejte s humorem a nadsázkou, buďte autentičtí. Vždyť upřímnost a schopnost zasmát se sám sobě je mnohem sympatičtější než předstíraný glamour. Takže až příště uvidíte fotku někoho, kdo se chlubí svým "dokonalým" životem, vzpomeňte si na Jardu a Simonu. Pusťte si oblíbený seriál, zavolejte babičce, uvařte si společně dobrou večeři. A jestli někdo náhodou okomentuje váš outfit slovy "Ten svetr má, ale Lada už dvě sezóny!", prostě se tomu od srdce zasmějte. Protože vy dobře víte, že skutečné bohatství není o tom, co máte na sobě, ale co máte v sobě a koho máte kolem sebe. Protože opravdové bohatství nespočívá v tom, kolik máte na kontě, jaké auto řídíte nebo kolik sledujících vás obdivuje na sociálních sítích. Skutečné bohatství totiž vychází z vašeho charakteru, hodnot a vztahů s blízkými lidmi. Nenechte se zmást blyštivou fasádou, kterou často vidíte online. Pamatujte, že za každou dokonalou fotkou na Instagramu se může skrývat obyčejný život se všemi jeho strastmi. A za každým drahým zbožím se může skrývat prázdnota a touha zapůsobit na ostatní. Místo honby za pomíjivým materiálním bohatstvím se raději zaměřte na to, co vás skutečně naplňuje a dělá šťastnými. Važte si maličkostí, buďte vděční za to, co máte, a pěstujte smysluplné vztahy s rodinou a přáteli. Tyto hodnoty vám totiž zůstanou i ve chvílích, kdy vám dojde kredit na mobilu nebo followeři na TikToku. Berte život s nadhledem a zdravou dávkou humoru. Když vám příště algoritmus hodí na timeline fotku něčí nablýskané jachty, vzpomeňte si na tento článek. Nejste o nic chudší, když projedete dovolenou autem po Česku místo na Maledivách. Ba naopak, možná si ji mnohem víc užijete, protože nebudete řešit, jak nafotit tu nejlepší fotku na Instagram. Buďte zkrátka sami sebou, mějte se rádi takoví, jací jste, a užívejte si života podle svého gusta. To je totiž to skutečné bohatství, které vám nikdo nemůže vzít.
Hluboký oceán není místo smrti a zapomnění
Mar 12 2024
Hluboký oceán není místo smrti a zapomnění
Hluboký oceán – zapomenutá říše, která udržuje život na Zemi. Většina z nás si při pohledu na nekonečnou vodní plochu ani neuvědomuje, jak důležitou roli hrají hlubiny v našem ekosystému. Představte si, že byste se mohli potápět stále hlouběji a hlouběji, až byste se ocitli v místech, kam nedosáhne ani paprsek slunečního světla. Mohlo by se zdát, že tam dole nemůže nic přežít. Opak je však pravdou. Hlubiny oceánů jsou domovem pro neuvěřitelné množství různorodých forem života. Od mikroskopických bakterií až po obří krakatice – všechny tyto organismy jsou dokonale přizpůsobené extrémním podmínkám, které v hlubinách panují. Vysoký tlak, tma a chlad by pro nás byly smrtící, ale pro tyto tvory jsou to ideální podmínky k životu. Jejich jedinečné adaptace nám dávají nahlédnout do fascinující evoluce života na naší planetě. Hluboký oceán tvoří 95% oceánské biosféry a téměř 90 % veškerého obyvatelného prostoru na planetě. Přesto zůstává z velké části neprobádaný a nepochopený. Dlouho byl považován za místo smrti a zapomnění, nepoznané místo plné podivných tvorů. Vždyť i námořníci ho vnímali jako prázdnou irelevantnost mezi překážkami, jako jsou útesy a mělčiny.   Teprve v 19. století se začalo formovat vědecké porozumění hlubinám, částečně díky potřebám koloniálních mocností a pokládání podmořských kabelů. Přelomová expedice lodi HMS Challenger v 70. letech 19. století odhalila hloubky přes 8 kilometrů a známky života i v těchto extrémních podmínkách. Od té doby věda učinila mnoho překvapivých objevů. Jedním z nich jsou prosperující ekosystémy kolem horkých hydrotermálních průduchů na mořském dně, kde i bez slunečního světla bují život díky chemosyntéze. Tyto oázy života možná představují místo, kde na Zemi život vůbec vznikl. Ale hluboký oceán není jen místem zázraků přírody. Je také klíčovým hráčem v globálním koloběhu živin a regulaci klimatu. Hlubinné proudy přenáší živiny po celé planetě a podporují růst planktonu, který je základem potravního řetězce v oceánech. Bez těchto neviditelných procesů by život na Zemi, jak ho známe, nebyl možný. Dalším důkazem bohatství hlubokého oceánu jsou expedice Dr. Tima O'Hary, které odhalily neuvěřitelnou rozmanitost života i v hloubkách několika kilometrů. Genetická analýza různých druhů, jako jsou křehké hvězdy, by mohla umožnit zmapovat historii oceánské biodiverzity za posledních 100 milionů let a ukázat, jak jsou hlubiny propojené se zbytkem planety. Bohužel lidstvo s hlubokým oceánem často zachází jako se smetištěm. Po světových válkách tam byly potopeny tisíce tun chemických zbraní. Radioaktivní odpad kontaminuje mořské dno, především v Severním ledovém oceánu. Toxické chemikálie jako PCB se hromadí v tělech hlubokomořských tvorů. A plast je všudypřítomný, od nejhlubších příkopů po těla velryb a ptáků. Bohužel, i přes svou nezastupitelnou roli zůstávají hlubiny oceánů z velké části neprobádané a nepochopené. Víme toho o nich méně než o povrchu Měsíce. A co hůř, často s nimi zacházíme jako se skládkou pro náš odpad. Plasty, chemikálie a radioaktivní materiály končí na mořském dně a postupně pronikají do celého ekosystému. Pokud tento trend bude pokračovat, může to mít nedozírné následky pro celou planetu. Je čas změnit náš vztah k hlubokému oceánu. Není to vzdálené místo určené k exploataci a znečišťování, ale integrální součást naší planety, úzce provázaná se vším ostatním. Stejně jako objev hlubokého času změnil naše chápání role lidstva v historii Země, hlubší porozumění významu hlubokého oceánu by mělo transformovat náš pohled na místo lidstva v rámci globální biosféry. Budoucnost veškerého života na Zemi je neoddělitelně spjata s osudem hlubin. Je na nás, abychom se k této klíčové části naší planety začali chovat s respektem a péčí, jakou si zasluhuje. Hlubiny oceánů nejsou zapomenutou říší, ale životodárným srdcem naší planety. Chraňme ho pro budoucí generace všech pozemských tvorů. Je na čase, abychom přehodnotili svůj přístup k hlubokému oceánu. Musíme ho přestat vnímat jako temné a vzdálené místo, ale jako životodárnou tepnu naší planety. Jeho ochrana by měla být naší nejvyšší prioritou. Vědecký výzkum nám pomůže lépe porozumět složitým vztahům a procesům, které se odehrávají pod hladinou. Ale i každý z nás může přispět svým dílem – třeba tím, že omezíme používání plastů a budeme se chovat šetrněji k životnímu prostředí. Hluboký oceán možná zůstává z velké části skrytý před našima očima, ale je neodmyslitelnou součástí naší planety. Je na nás, abychom se naučili ho respektovat a chránit. Vždyť naše vlastní budoucnost je s ním neoddělitelně spjatá. Jak se zachováme k této zapomenuté říši, takovou Zemi předáme dalším generacím. A o jaké planetě budou vyprávět naši potomci, záleží jen a jen na nás.
Dráteníkův marketingový hit
Mar 10 2024
Dráteníkův marketingový hit
S každým novým vynálezem se otevírají dveře do neprobádaných oblastí, kde se rodí profese, o kterých se nám před pár lety ani nesnilo a jiné jsou dnes už v naprostém zapomnění. Kdo dnes ví, kdo to byl dráteník? Pro Bulletin 2022 Eva Löw-Beer Tugendhat Kdo by si pomyslel, že jednoho dne budeme mít experty na virtuální realitu, specialisty na umělou inteligenci nebo třeba kosmické turistické průvodce? Tyto pozice zní jako z sci-fi románu, ale jsou to skutečná povolání budoucnosti, která čekají na odvážné pionýry. Na druhou stranu, s příchodem nových technologií se také loučíme s některými tradičními řemesly. Vezměme si například dráteníky - ty šikovné mistry, kteří dokázali spravit každý děravý hrnec nebo poklici. Jejich umění bylo po staletí nepostradatelné, ale v dnešní době jednorázových výrobků a levných náhražek se stal drátenický um téměř zapomenutým povoláním. Místo aby se naše babičky spoléhaly na zručnost dráteníků, raději si koupí nový hrnec v nejbližším obchodním centru. Je to smutný, ale nevyhnutelný důsledek technologického pokroku. Lidé mají často obavy z nových technologií a mají tendenci si představovat spíše dystopické scénáře. Ale historie nám ukazuje, že inovace většinou naše životy v dlouhodobém horizontu zlepšují, i když krátkodobě mohou působit nepříjemnosti.   Vzpomeňme si třeba na obavy z ohně – někteří jistě bědovali, že už nikdo nebude jíst syrové maso a oheň nám zničí zuby. Nebo z vynálezu kola – cožpak všichni neztloustnou, když se budou jen vozit a nebudou muset chodit pěšky? Zavedení elektřiny možná také budilo hrůzu – lidé se báli úrazů elektrickým proudem a věřili, že jim bude škodit spánek pod žárovkou. I počítače byly zpočátku pro mnohé strašákem – umělá inteligence ovládne svět a lidi nahradí AI roboti! Vidíme, že žádná z těchto apokalyptických vizí se naštěstí nenaplnila. Jak říká jistý významný ekonom, „Technologický pokrok není nic nového a nemáme důvod se obávat“, že by to tentokrát mělo být nějak zcela odlišné. Roboti ještě zdaleka nedosahují schopností lidí a nové technologie s sebou přináší i spoustu nových pracovních příležitostí, často takových, které si dnes ani neumíme představit. Před sto lety by si také asi málokdo dokázal představit povolání jako youtuber, influencer nebo expert SEO. Ale dnes také nikomu nechybí dráteník, a dokonce si myslím, že mnoho lidí už ani neví, co to vlastně bylo za povolání. Vliv technologií na naše povolání Technologie nám ušetří mnoho nudné a otravné práce. Místo bezduchého vyplňování formulářů a kopání příkopů se budeme moci věnovat kreativnějším a smysluplnějším činnostem. Místo abychom úzkostlivě počítali v duchu nebo se učili zpaměti encyklopedická data, můžeme svou mentální kapacitu využít na řešení skutečných problémů. Technologie prostě již od pravěku přebírají činnosti, pro které nejsou lidé stvoření a umožňují nám rozvíjet se směrem, který je nám vlastní. Důležité je uvědomit si, že za technologiemi stojí stále jen lidé – lidé technologie vymýšlí, zdokonalují a rozhodují o jejich využití. Není to žádná vyšší moc, které bychom se museli slepě podřizovat. Záleží jen na nás, zda dokážeme nové technologie nasměrovat tak, aby sloužily nám a ne naopak. Pojďme tedy hledět na technologický pokrok s optimismem a těšit se, jaké úžasné možnosti nám přinese budoucnost. Stejně jako oheň, elektřina nebo počítače nám i umělá inteligence může výrazně usnadnit život, pokud k ní budeme přistupovat s rozumem. Možná nám konečně dopřeje čas věnovat se tomu, co nás skutečně baví a naplňuje! Jsou některá povolání a odvětví, která v posledních letech v USA výrazně upadají nebo téměř zanikají: Výroba oděvů – počet pracovníků klesl o 35 % za posledních 10 let Horníci – pokles o 27% Pracovníci v telekomunikacích – pokles o 22% Náboženské a občanské služby – nárůst jen o 4 % (2. nejnižší růst) Zpracovatelský průmysl – nárůst jen o 7 % (3. nejnižší růst) Přírodní zdroje a těžba – celkový pokles v odvětví o 33 % od roku 2012 Počítačoví programátoři – očekávaný pokles o 8 % v období 2014-2024 Novináři – očekávaný pokles o 8% Moderátoři – očekávaný pokles o 9% Krejčí a švadleny – očekávaný pokles o 9% Trochu překvapivě jsou v tomto žebříčku i počítačoví programátoři. Mezi další ohrožená povolání patří pojišťovací agenti, klenotníci, odečítači měřičů a doručovatelé pošty. Celkově jsou tedy nejvíce ohrožena povolání v tradičních výrobních odvětvích, zpracovatelském průmyslu, žurnalistice a osobních službách, která jsou nahrazována digitalizací, automatizací a měnícími se spotřebitelskými návyky. Dráteníci se obešli bez youtuberů a youtubeři nevědí, že existovali dráteníci Dříve existovalo povolání dráteník, které je dnes již zaniklé. Dráteníci byli řemeslníci, kteří opravovali a vyráběli drátěné nádobí a jiné drobné předměty z drátu – cedníky, pasti, drátěné košíky apod. Původně se jednalo hlavně o potulné řemeslníky z chudých oblastí, zejména ze Slovenska. Vandrovaly od vesnice k vesnici a nabízeli své služby. Vrchol tohoto řemesla nastal v 18. a 19. století. S nástupem tovární výroby plechového a smaltovaného nádobí začalo povolání dráteník postupně zanikat. V současnosti se jedná o prakticky zaniklé řemeslo, drátenictví přežívá spíše jako lidová umělecká tvorba a při výrobě drobných ozdob a suvenýrů. Dříve však šlo o zcela běžné a velmi potřebné povolání, které lidem zajišťovalo opravy a výrobu tehdy nezbytných předmětů denní potřeby. Putování dráteníků po vsích bylo pravidelným a očekávaným jevem. Jde tedy o jednu z tradičních profesí, které byly vytlačeny průmyslovou výrobou a změnami ve společnosti během 20. století. Povědomí o drátenících ale stále přetrvává jako součást historické paměti. Z vyprávění a podle dostupných informací dráteníci při nabízení svých služeb používali specifické marketingové nástroje: různá typická vyvolávání a pokřiky, aby na sebe upozornili. Mezi nejčastější patřily: „Hrnce, hrnce drátujem!“ - tímto vyvolávali, že opravují a drátují hrnce a další nádobí „Koho treba dratovať, hable dratovať!“ - nabízeli drátování (opravy drátěním) čehokoliv, co je potřeba „Baby, máte rozbité hrnce?“ - oslovovali hlavně ženy a hospodyně, jestli nepotřebují opravit hrnce „Kdo potřebuje dráteníka, spravím vše za krejcar!“ - upozorňovali, že opraví cokoliv za drobný poplatek Využívali tedy jednoduchých a vtipných hesel, která poutala pozornost a jasně vyjadřovala, co nabízejí. Typické bylo oslovení žen, zmínění oprav hrnců a nádob a příslib nízké ceny. Dráteníci se tak snažili být dobře slyšet, a hlavně chtěli být zapamatovatelní, aby získali stále zákaznice. Velmi mnoho slovenských dráteníků emigrovalo v 19. a začátkem 20. století do USA a dalších zemí po celém světě. Mezi nimi i náš pra-pra děda z Čadce. V polovině 19. století v souvislosti s masovou imigrací z Evropy cestovali dráteníci prakticky na každý kontinent, přizpůsobovali se místním trhům a vyvíjeli nové produkty. V USA, kde byla po jejich řemeslu velká poptávka, zakládali dílny a továrny na výrobu a prodej drátěného zboží. Drátenické dílny vzkvétaly v řadě amerických měst jako Philadelphia a San Francisco. Ladislav Jurovatý ve své knize Drotárstvo a Velká kniha drátenictví uvádí, že v USA je dodnes asi 20 dílen vyrábějících ptačí klece založených slovenskými dráteníky. Bratři Brodkové z New Jersey, dva slovenští dráteníci, navrhli skládací nákupní vozík na kolečkách. V době největšího rozmachu drátenictví cestovalo až 10 000 mužů z oblasti zvané Drotária po celé Evropě za prací, z toho asi 4 000 do Ruska. Mnozí z nich pak pokračovali dále do Ameriky. Slovenští dráteníci tak významně přispěli k rozšíření tohoto řemesla ve světě a jejich um byl v USA a jinde velmi žádaný. Emigrace do zámoří pro ně představovala příležitost uplatnit se a založit vlastní živnost v době největšího rozkvětu tohoto povolání. Jejich vyvolávání se stalo do jisté míry i součástí lidové kultury a písní. I když samotné povolání téměř zcela vymizelo, tyto charakteristické pokřiky si lidé pamatují dodnes jako zajímavou připomínku starých časů a řemesel. Jedno je jisté - technologie budou i nadále měnit svět práce a my musíme být připraveni se přizpůsobit. Některá povolání zaniknou, jiná se transformují a zcela nová se objeví. Je to nekonečný koloběh inovací a adaptací, který nás nutí být kreativní, flexibilní a odvážní. Tak se nebojme pustit do nových výzev a přijmout změny, které nám technologie přinášejí. Zdroj: University of Fort Hare v Jihoafrické republice. Information Literacy Guide, Průvodce informační gramotností, 2024. Ladislav Jurovatý, Drotárstvo, 2000 a Velká kniha drátenictví 2020.
Lásku nelze omezit žádnými hranicemi
Feb 16 2024
Lásku nelze omezit žádnými hranicemi
V historickém okamžiku pro lidská práva se Řecko stalo první zemí s pravoslavnou křesťanskou tradicí, která legalizovala sňatky osob stejného pohlaví. Tento krok, přijatý ve čtvrtek večer, je významným milníkem nejen pro řeckou LGBTQ+ komunitu, ale i pro celý svět, ukazuje na postupný posun ve společenském vnímání a akceptaci rozmanitosti vztahů. V parlamentu se našla překvapivě široká podpora pro tento návrh zákona, který předložila kupodivu středopravicová vláda, navzdory výrazným námitkám ze strany církevních představitelů. Pro návrh zákona hlasovalo 176 poslanců z celkově 300 poslanců, což svědčí o poměrně vysoké míře konsensu napříč politickým spektrem. Legalizace sňatků osob stejného pohlaví v Řecku umožní homosexuálním párům nejen vzájemně si říci své "ano" v civilních obřadech, ale také jim otevře dveře k adopci dětí. Tento krok byl přijat s velkými emocemi ze strany LGBTQ+ komunity, pro kterou tento moment představuje dlouho očekávanou změnu. Premiér Kyriakos Mitsotakis, který stál v čele podpory tohoto zákona, zdůraznil, že reforma ukončuje "vážnou nerovnost v naší demokracii" a přibližuje Řecko ke třicetišesti dalším zemím, které již tuto otázku legislativně řešily. Mitsotakis, představitel liberální frakce ve své straně, hájil reformu s vášní, zdůrazňující, že konzervatismus by neměl být zaměňován s přežitými názory, které neodpovídají moderní společnosti. Přestože se reforma setkala s odporem uvnitř Mitsotakisovy vlastní strany a čelila kritice za nedostatečnou podporu možnosti adopce dětí prostřednictvím náhradního mateřství pro homosexuální páry, představuje důležitý krok vpřed v boji za rovnost a ukazuje na postupnou změnu ve společenském vnímání LGBTQ+ práv v Řecku. Tato reforma je jasným vzkazem, že Řecko je zemí, která stojí za hodnotami rovnosti, diverzity a lidských práv, což představuje významný pokrok nejen pro řeckou společnost, ale i pro celou mezinárodní komunitu. Je to příklad toho, jak lze překonávat překážky a postupovat směrem k inkluzivnější a spravedlivější společnosti. Historické rozhodnutí Řecka o legalizaci sňatků osob stejného pohlaví představuje významný milník nejen pro řeckou LGBTQ+ komunitu, ale i pro celý svět. Tento krok, který ukazuje na postupný posun ve společenském vnímání a akceptaci rozmanitosti vztahů, je skutečně důvodem k oslavě. Přijetí tohoto zákona v řeckém parlamentu s tak širokou podporou, včetně hlasů z řad středopravicové vlády, je více než pozoruhodné. To, že se v zemi s tak hlubokými pravoslavnými křesťanskými kořeny podařilo překonat výrazné námitky církevních představitelů, svědčí o velké míře otevřenosti a zralosti řecké společnosti. Zajímavé je, že i přes určitý odpor a kritiku se Řecko zařadilo k zemím, které vedou cestu k rovnosti a inkluzi. Premiér Kyriakos Mitsotakis a jeho vášnivá obrana reformy, která má ukončit vážnou nerovnost v demokracii, je vice než inspirativní. Jeho postoj, že konzervatismus by neměl být zaměňován s přežitými názory, které neodpovídají moderní společnosti, je odkazem pro mnohé politické lídry po celém světě. Je to připomenutí, že politika může a měla by jít ruku v ruce s pokrokem a změnou k lepšímu. Otevření možnosti sňatků a následně i adopce pro homosexuální páry je v Řecku výrazným krokem vpřed v boji za rovnost. I když je pravda, že reforma čelila kritice za nedostatečnou podporu některých aspektů, jako je adopce dětí prostřednictvím náhradního mateřství pro homosexuální páry, nemělo by to zastiňovat celkový pozitivní dopad tohoto historického momentu. Řecko tímto rozhodnutím vysílá jasný vzkaz o svém závazku k hodnotám rovnosti, diverzity a lidských práv. Tento krok je významným pokrokem nejen pro řeckou společnost, ale i pro mezinárodní komunitu. Nám všem ukazuje, že i přes existující překážky a odpor je možné postupovat směrem k inkluzivnější a spravedlivější společnosti. V konečném důsledku nám řecká legalizace sňatků osob stejného pohlaví připomíná, že změna k lepšímu je možná, a to i v takto tradičních společnostech. Je to důkazem síly komunity a důležitosti politického vedení, které je ochotné stát na správné straně historie. Pro řeckou LGBTQ+ komunitu a její podporovatele po celém světě je toto rozhodnutí zářným světlem naděje a připomenutím, že lásku nelze omezit žádnými hranicemi.
Obraz proslavil zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia
Jan 30 2024
Obraz proslavil zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia
Obraz ukradl zaměstnanec Louvru, dělník-zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia, který obraz nejprve dva roky ukrýval ve svém pokoji v Paříži, než ho převezl do Florencie. Tam nabídl Monu Lisu k prodeji antikváři Alfrédu Gerimu. Mona Lisa, dílo, které se stalo symbolem pro uměleckou genialitu Leonarda da Vinciho, je bezesporu jedním z nejvýznamnějších a nejslavnějších uměleckých děl všech dob. Tento portrét, známý také pod italským názvem La Gioconda, zachycuje Lisu del Giocondo, ženu florentského obchodníka, a skrývá v sobě mnoho tajemství, která dodnes fascinují odborníky i laickou veřejnost. Příběh obrazu je plný tajemství, od jeho vzniku až po současnost. Leonardo da Vinci začal na portrétu pracovat v roce 1503 ve Florencii a pravděpodobně jej dokončil až během svého pobytu ve Francii, kam ho vzal s sebou v roce 1516. Přestože byl obraz původně zakázán jako portrét manželky florentského obchodníka, Leonardo si jej velmi oblíbil a nikdy jej oficiálně neodevzdal zákazníkovi, který si obraz objednal. Místo toho na něm pracoval ještě mnoho let, přidávaje nové detaily a hloubku, což Monu Lisu činí jedním z nejzajímavějších děl umělecké historie. Osud Mony Lisy po Leonardově smrti byl stejně pestrý jako její vznik. Od prodeje francouzskému králi Františku I. až po její umístění v Louvru, kde se stala jedním z nejcennějších a nejobdivovanějších exponátů. Příběh Mony Lisy je však také příběhem kontroverzí a zločinů, mezi které patří i její krádež v roce 1911, kdy byla z Louvru odcizena Vincenzem Peruggiou, který ji chtěl "vrátit" do Itálie. Právě tento čin paradoxně přispěl k její celosvětové proslulosti. Krádež obrazu Mona Lisa z Louvru v srpnu 1911 významně přispěla k její celosvětové proslulosti. Původně byli podezřívání příznivci moderního umění, jako například básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, jenž byl vyslýchán. Ve skutečnosti obraz ukradl zaměstnanec Louvru, dělník-zasklívač obrazů Vincenzo Peruggia, který obraz nejprve dva roky ukrýval ve svém pokoji v Paříži, než ho převezl do Florencie. Tam nabídl Monu Lisu k prodeji antikváři Alfrédu Gerimu.
Influencer v insolvenci aneb insolvence po česku
Jan 28 2024
Influencer v insolvenci aneb insolvence po česku
V poslední době se stále častěji setkáváme s případy, kdy veřejně známé osobnosti, takzvaní influenceři, čelí finančním problémům až do bodu, kdy jsou nuceni řešit svou situaci prostřednictvím insolvenčního řízení. Jeden takový případ, který otevírá mnohé otázky o morálních a právních aspektech této problematiky, je příběh Marka V., známějšího pod přezdívkou Datel. Marek se dostal do situace, kdy jeho výdaje převýšily příjmy a akumulované dluhy dosáhly výše, která jej přivedla k insolvenčnímu řízení.   Nicméně způsob, jakým se snažil svou situaci řešit, a jeho chování během samotného procesu oddlužení, vyvolávají vážné pochybnosti o jeho úmyslech a nastaveném morálním kompasu. Podle rozhodnutí odvolacího soudu se zdá, že Marek byl od počátku veden úmyslem zaplatit na své dluhy co nejméně, přičemž značnou část splátek měla pokrýt darovací smlouva od jeho matky. Soud zdůraznil, že Marek měl vzhledem k svému věku a fyzickým schopnostem možnost získat zaměstnání s výrazně vyšší mzdou, než byla ta, kterou deklaroval. Místo toho však většinu času věnoval sociálním sítím a přípravám na zápasy, což mu údajně nepřinášelo žádné příjmy.   Dalším znepokojivým aspektem je fakt, že Marek se během procesu oddlužení nechal vydržovat svou přítelkyní a zároveň přenesl břemeno splátek na svoji matku. Soud takové chování jednoznačně odsoudil a rozhodl o ukončení procesu oddlužení, což Markovi otevírá dveře k exekuci.   Tento případ nastoluje otázky o odpovědnosti influencerů vůči svým finančním závazkům a morální integritě. Je zřejmé, že byť může být někdo mediálně známou osobností, nemělo by to být ospravedlnění pro unikání od závazků a zneužívání systému pro vlastní prospěch. Věřitelé, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení, nyní čelí situaci, kdy peníze, které jim Datel dluží, přesahují dva miliony korun, z nichž byl zaplacen jen zlomek.   Jejich práva a možnosti uspokojení jsou nyní omezeny, zatímco Datel si užíval luxusního životního stylu na úkor jiných. Tento případ by měl sloužit jako varování pro všechny, kteří se domnívají, že jejich veřejný status je ochrání před důsledky jejich činů. V právním systému je každý, bez ohledu na jeho sociální status, odpovědný za své finanční závazky a musí čelit důsledkům svého chování.
Vlk zabil poníka Ursuly von der Leyenové
Jan 27 2024
Vlk zabil poníka Ursuly von der Leyenové
Poté, co byli vlci v Evropě téměř vyhubeni, se opět vrátili. Nicméně, když jeden z nich zabil poníka patřícího rodině Ursuly von der Leyenové, vyvolalo to hon na vlka. Jsou dny vlka GW950m spočítané? Když se vlci po dlouhých letech toulání vrátili do Evropy, málokdo tušil, jaký rozruch jejich příchod způsobí. Přestože mnozí z nás viděli vlka maximálně na obrázku nebo v zoo, příběh, který se odehrál v Německu, připomíná spíše scénář z divokého westernu než klidné soužití s přírodou, na které bychom se mohli dívat u šálku bylinkového čaje. Jedné bezvětrné noci, když měsíc koukal na Zemi skrze mraky jako zvědavý soused, se velký šedý vlk rozhodl, že si prohlédne obydlí lidí v Beinhornu, malé vesničce v Dolním Sasku.  Je to ten typ vesnice, kde každý zná každého a hlavní událostí týdne je, když pan Müller omylem sejme poštovní schránku při couvání s traktorem. Ale zpět k našemu vlkovi. Jeho cílem se stal poník, krásný kaštanový s bílou skvrnou na čele, který si ničeho zlého netušíc spokojeně spal ve své ohrádce. Což o to poník – Dolly byla sice stará dáma, ale pořád to měla v sobě. Jenže proti vlkovi, který už měl na svědomí asi 70 ovcí, koní, koz a dalšího dobytka, neměla šanci. Ráno byla nalezena mrtvá, což její majitele – a nebyli to ledajací majitelé, ale rodina předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, kterou to uvrhlo do hrozného zármutku. A zde začíná naše drama.Ursula von der Leyenová, žena s mocí, která by zastavila nejednu politickou bouři, se rozhodla, že tento útok nebude bez odezvy. Což mě přivádí k otázce: Jak moc může být pomsta sladká, když jde o ochranu vašeho poníka?Náš příběh se zamotává více než příběhová linie v telenovele. DNA testy odhalily totožnost našeho vlčího vetřelce – jednalo se o samce známého jako GW950m, který jak se zdá má zvláštní choutku na dobytek. A tak bylo rozhodnuto, že GW950m musí být odstřelen. Což je v Evropské unii, kde je lov vlků povolen jen výjimečně, docela kumšt. Ale GW950m je zjevně vlk s devíti životy, protože přes všechny snahy zůstává na svobodě, živí se jeleny a zřejmě se potichu směje všem, kdo se ho snaží ulovit. A to vše v zemi, kde je více vlků než ve Skandinávii.Tento příběh nám připomíná, že soužití s divokou přírodou není vždy idylické. Vlk, který se po letech vrací do evropských lesů, je pro někoho symbolem divočiny a svobody, pro jiného ztělesněním problému, který je třeba řešit.A jak to vše dopadne? Bude GW950m nakonec odstřelen, nebo zůstane neuchopitelným duchem lesů Dolního Saska?A co další rozvoj příběhu mezi lidmi a vlky? Jedno je jisté, příběh o vlku, který zabil poníka jedné z nejmocnějších žen v EU, bude ještě dlouho rezonovat v kuloárech moci i na polích Dolního Saska. Tak jako Jaroslav Hašek kdysi napsal o Švejkovi, můžeme i my konstatovat, že příběh o vlku, poníkovi a mocné paní je příběhem o tom, jak absurdní a nečekaný může být život. A možná, jen možná, nám dává naději, že soužití je možné, pokud jsme ochotni se posadit, naslouchat a hledat společné řešení.
Šest jeptišek, bylo brutálně přepadeno za bílého dne nemilosrdným gangem a svět opět jen hledí
Jan 21 2024
Šest jeptišek, bylo brutálně přepadeno za bílého dne nemilosrdným gangem a svět opět jen hledí
Na Haiti, zemi zasaženou přírodními katastrofami a politickou nestabilitou, došlo k dalšímu děsivému incidentu, který otřásl již tak křehkým základem společnosti. V pátek, v hustém provozu hlavního města Port-au-Prince, se odehrála událost, která byla pro mnohé až příliš strašná na to, aby byla pravdivá. Autobus plný cestujících, včetně šesti jeptišek, byl brutálně přepaden a unesen. Tento čin, který se stal ve dne, což je novým varováním pro všechny, kdo žijí v této rozervané zemi. V neděli, po své tradiční modlitbě Anděl Páně, promluvil papež František ke světu. S viditelným zármutkem ve tváři a slovy plnými bolesti vyzval k okamžitému propuštění unesených. Hlava katolické církve poukázala na nepřijatelnost situace a zdůraznila nutnost obnovy sociálního smíru na Haiti. Únos autobusu není ani náhodou ojedinělým činem tohoto druhu. Je to symptom hlubokého problému, kterým Haiti dlouhodobě trpí za přihlížení zcela bez slitování celého světa a lidstva. Gangy, jež se v mnoha částech země staly de facto zákonem ulice, si bezostyšně diktují podmínky života a smrti. Všemožné světové organizace jen nečinně hledí. Snad jedna africká země projevila snahu, ale sama má pošramocenou reputaci ve světě, takže pomoc veškerá žádná. Tento incident je pouze dalším důkazem toho, jak daleko jsou ochotni zajít ve své brutalitě moci. Nehledě na fakt, že gangy jsou už zcela nemilosrdné v terorizování obyvatel Haiti. Otázka bezpečnosti na Haiti je otázkou, která nechává naprosto chladné "hlavy" světového společenství. Mezinárodní reakce na tento čin byla rychlá, ale otázky týkající se dlouhodobých řešení zůstávají bez odpovědí. Jak může mezinárodní společenství pomoci Haiti, když se zdá, že samotná země je bezmocná proti gangům, které masakrují a terorizují, bestiálně vraždí a znásilňují a za bílého dne unášejí jeptišky ? Někteří cynici volají po přímé intervenci, zatímco jiní varují před možnými nebezpečími, které by takový zásah mohl přinést. Nicméně všichni se shodují, že je třeba najít cestu, jak posílit haitské autority a umožnit jim efektivněji bojovat proti organizovanému zločinu a vrátit zbídačené Haiťany zpět mezi lidskou rasu. Tento poslední únos je dalším hlasitým voláním čirého zoufalství, volání o pomoc, která nepřichází a není naděje. Zdroj: Vatikán, Reuters
Anglie využívá hangár a trup letadla pro cvičení imigračních úředníků
Jan 19 2024
Anglie využívá hangár a trup letadla pro cvičení imigračních úředníků
Vláda Spojeného království zvyšuje počet vyhoštění každý rok. Roste i potřeba efektivního cvičení zaměstnanců, kteří se podílejí na deportacích. Aerolinky plánují zahájit lety do Rwandy, proto spouští výcvikový program na vyhošťování žadatelů o azyl. Pořízení hangáru a trupu letadla pro výcvik zaměstnanců Ministerstva vnitra v Londýně vyvolává řadu otázek a diskuzí. Na jedné straně je tato iniciativa prezentována jako nezbytný krok k posílení efektivity a profesionality při vyhošťování osob, které se fyzicky brání deportaci. Na straně druhé však vyvolává obavy o lidská práva a etické aspekty takových opatření. Při pohledu na zvyšující se počet deportací a plány na zahájení letů do Rwandy je zřejmé, že vláda Spojeného království klade velký důraz na řešení otázek nelegální migrace a zajištění hranic. Specializovaný výcvik zaměstnanců se jeví jako logický krok v rámci snahy zajistit, aby tyto procesy probíhaly hladce a bez zbytečných komplikací. Není pochyb o tom, že personál, který má na starost deportace, musí být připraven na širokou škálu situací, včetně fyzického odporu deportovaných osob. V kontextu mezinárodního práva a lidských práv je však nutné pečlivě zvážit, jaké metody jsou používány a jaké jsou možné dopady na deportované osoby. Vyhoštění do země jako je Rwanda, která má své vlastní výzvy s lidskými právy, může být vnímáno jako problematické a může být předmětem kritiky ze strany mezinárodních organizací a lidskoprávních skupin. Nezapomínejme, že za každou deportací stojí lidský příběh a osud jedince nebo rodiny, který často prošel náročnými životními okolnostmi. Výcvik zaměstnanců by proto měl zahrnovat nejen fyzické a technické dovednosti, ale také školení v oblasti etiky a lidských práv. Přístup zaměstnanců by měl být vždy profesionální, avšak s pochopením a respektem k osobní situaci deportovaných osob. Plány na vyhoštění žadatelů o azyl do Rwandy jsou také předmětem politické debaty. Tento přístup může být chápán jako odrazový prostředek pro potenciální migraci, ale může také být vnímán jako způsob, jakým se země vyhýbá své odpovědnosti vůči mezinárodním konvencím o azylu a ochraně uprchlíků. Zatímco je zřejmé, že vláda Spojeného království považuje za důležité posílit své kapacity pro efektivní deportace, je stejně tak klíčové, aby byly zohledněny etické aspekty a dodržování lidských práv. Výcvik zaměstnanců by měl být komplexní a měl by zahrnovat nejen technické dovednosti, ale i pochopení širšího kontextu migrace a úctu k právům každého jedince. Ministerstvo vnitra v Londýně najalo hangár a trup letadla, aby zde mohl personál trénovat postupy a získat dovednosti potřebné pro vyhoštění osob, které se fyzicky brání. Tato rozšířená cvičení zaměřená na deportace budou poskytována také zaměstnancům, kteří vyhošťují žadatele o azyl do Rwandy. Tento krok je součástí plánu londýnské vlády zahájit lety do Rwandy již na jaře. Londýnská vláda již několik let poskytuje specializovaný výcvik zaměstnancům, kteří se podílejí na deportacích. Tento výcvik zahrnuje praktické cvičení, které zaměstnancům umožňuje získat potřebné dovednosti pro zvládnutí různých situací. Zaměstnanci se učí, jak se chovat v případě fyzického odporu deportovaných osob. Podle mluvčího od roku 2015 vláda provozuje výcviková zařízení, která zajišťují, že doprovod může profesionálně reagovat na výzvy vyhoštění osob, které nemají právo zůstat ve Velké Británii. Výcvik zahrnuje i praktické situace, aby doprovod získal potřebné dovednosti pro zvládnutí různých scénářů. S narůstající aktivitou vyhošťování budou i nadále schopni zajistit, že noví deportace zajišťující pracovníci budou mít potřebné výcvikové zařízení. Vláda plánuje zahájit lety do Rwandy, a proto je důležité rozšířit výcvikový program i na zaměstnance, kteří se budou podílet na vyhošťování žadatelů o azyl právě do této africké země. Podle zdrojů na stránkách ministerstva potvrdila vláda, že zaměstnanci zajišťující bezpečnost na těchto letech také obdrží specializovaný výcvik. Počet vyhoštění osob se postupně zvyšuje. V roce do března 2023 bylo ze Spojeného království vyhoštěno 4 193 osob, což je téměř o třetinu více než v předchozím období. Tento nárůst je také důsledkem nové dohody o návratu s Albánií. Plány na zahájení letů do Rwandy jsou stále aktuální. Poslanci britského parlamentu nedávno schválili takzvaný Rwandský zákon bez žádných dodatků. Nyní bude následovat dvouměsíční debata v Horní sněmovně, po které se zákon vrátí do Dolní sněmovny k případným dalším dodatkům. Sněmovna zařadila plán na vyhošťování žadatelů o azyl do Rwandy mezi klíčová opatření, která mají zastavit nelegální přechody přes Lamanšský průliv. Vyhošťování osob, které nemají právo zůstat ve Velké Británii, je důležitou součástí imigrační politiky vlády. Aby bylo možné provádět tyto deportace efektivně a profesionálně, je nezbytné, aby zaměstnanci byli řádně vyškoleni. Nyní, s rozšířením výcvikového programu a nákupem hangáru a trupu letadla, je vláda připravena zvýšit svou kapacitu a zajistit, že její zaměstnanci budou mít potřebné dovednosti a praktické schopnosti pro vyhoštění osob, které se brání deportaci.
Svatá Hildegarda z Bingenu
Jan 18 2024
Svatá Hildegarda z Bingenu
Hildegarda z Bingenu žila ve středověku, ale svým myšlením předběhla dobu. Byla všestranná: skládala hudbu, byla spisovatelkou, je považována za zakladatelku fytoterapie. Nebála se veřejně mluvit. Kritizovala nejen císaře, ale i církev. Markéta Rohovská Hildegarda z Bingenu se nejspíše narodila 16.09.1098 jako desáté dítě rytíře Hildeberta a Mechtildy. Už před narozením ji rodiče zaslíbili Bohu. V osmi letech byla svěřena do výchovy benediktinek v klášteře v Disibodenbergu, kde se o její výchovu starala abatyše Jutta. Hildegarda byla jako dítě často nemocná. Jutta ji naučila číst, psát a zasvětila ji do bylinkářství. Hildegarda měla mít od dětství božské vidění. Hildegarda následovala své vidiny a postavila klášter Rupertsberg. Byla neuvěřitelně nadanou ženou, byla spisovatelkou, napsala jak teologické, tak i přírodovědné knihy. Skládala hudbu, ke které psala i texty. Ráda cestovala, konala misijní cesty do Bamberku a Augsburgu, do Nizozemí. Získala povolení nejen cestovat, ale i svobodně kázat, což takové povolení bylo u žen v té době docela neobvyklé. Hildegarda ráda psala dopisy, psala si i s anglickým králem, s císařem Fridrichem I. Barbarossou, králem Konrádem III., byzantskou císařovnou, s papeži, se sv. Bernardem z Clairvaux a s dalšími významnými osobnostmi její doby. Byla mnohými i zatracována, protože se vyjadřovala otevřeně a přímo. Neváhala kritizovat duchovní i světské hodnostáře. Chtěla poukázat na nedostatky církve a ty vyřešit. Stavěla se proti odchýlení od víry, kritizovala korupci a zesvětštění církve. Kritizovala morálku duchovních a jejich mravnost. Trvala na tom, že duchovní by měli žít skromně a bez zbytečného luxusu. Kritizovala honbu duchovních za penězi a získávání mocenských nároků církevní svrchnosti. I když se nebála mluvit a kritizovat, nikdo si nedovolil proti jejím slovům ostřeji vystoupit. Vlasta Kálalová respektovaná lékařka v Iráku. V Čechách musela předstírat svoji smrt, aby přežila Hildegarda se vyjadřovala i k úloze ženy v životě, nepovažovala Evu za hlavního viníka prvního hříchu. Byl to ďábel, který využil ženu, aby ovlivnil Adama. Ve svých textech označuje muže i ženu jako rovnocenné, bere, že obě pohlaví jsou si ve vztahu k Bohu rovny. Věřila, že manželství má být postavené na lásce. Vyjadřovala se i k sexualitě a považovala ji za krásné duchovní spojení dvou lidí. Považovala ji za přirozenou součást lidského života. Odsuzovala však nevěru, která podle ní energeticky rozbíjela celý vztah. Hildegarda ve svých klášterech prohlubovala svoje znalosti v léčivých rostlinách. Benediktinský řád se zaměřoval na péči o nemocné. Hildegarda pohlížela na člověka jako na celek a její léčba se zakládala na celistvosti – léčbu potřebuje nejen samotný nemocný orgán, ale celé tělo a duše. Šlo jí nejen o rovnováhu tělesného a duševního stavu, ale i o způsob života, stravovací návyky. Její holistický přístup je založen na 1) správné životosprávě (zdravá, kvalitní a vyvážená strava, pitný režim), 2) pravidelnosti v životním stylu (dobrý spánek, vyváženost mezi prací a odpočinkem, dostatek pohybu a klidu), 3) detoxikaci těla (půst, baňkování, očistné šťávy) a 4) posílení duše (modlitba, meditace a čerpání energii z přírody a přírodních živlů). Kopřivová semínka – místní superpotravina, která podpoří vaše tělo, mysl i sexuální touhy Hildegarda nechtěla léčit jenom příznaky, ale snažila se zachytit a léčit i samotnou příčinu. Vnímala a interpretovala jakoukoliv nemoc jako narušení rovnováhy mezi tělem a duší. Přisuzuje nemoci k lidským zlozvykům a nectnostem, špatným návykům. Tělo a duši nelze od sebe oddělit. Chceme-li se uzdravit, je potřeba poslouchat i hlas duše, tak to praví učení sv. Hildegarda. Lidské tělo a duše má rádo správnou míru všech věcí, proto poruší-li tuto míru, jsou síly těla a duše zraněny a otevřeny nemocem. Hildegarda klade důraz na rovnováhu tělesné a duševní roviny. Doslova píše: "Chronická onemocnění nelze vyléčit, pokud nemocný nezmění svůj způsob života, který je hlavní příčinou jeho nemoci." Zde můžeme zmínit například stres, který ovlivňuje jak naši duši, tak i tělo. Říkala, aby člověk pod jakýmkoliv stresem zůstal pozitivní, neboť tím obohatíme imunitní systém a vytvoříme v těle správný mikrobiom. (Hildegarda psala o přátelských mikroorganismech střeva, které podporují naši imunitu). Ernst Moro: zapomenutý pediatr, který díky mrkvové polévce zachránil před smrtí tisíce dětí Hildegarda zemřela v úctyhodných 81 letech. Po její smrti se měl na nebi rozsvítit jasný světelný kříž na znamení, že byla přijata Ježíšem do jeho království. I když už za svého života byla velmi uznávanou a ctěnou ženou, byla po smrti považována za svatou, ale jenom neoficiálně, oficiálně byla svatořečena až v roce 2012 papežem Benediktem XVI.Tato neuvěřitelná žena předběhla svoji dobu. Sv. Hildegarda z Bingenu je přezdívaná jako Sibyla Rýnská. Stala se patronkou mnoha měst v Německu a kolem jejího hrobu se údajně stále dějí zázraky. Dodnes působí jako inspirace pro mnoho duchovních, náboženských, léčitelských a uměleckých směrů.
Příběh Romů
Jan 18 2024
Příběh Romů
Příběh Romů vyprávěný s takovou silou a autentičností, že boří stereotypy a předsudky Moje motivace pro návštěvu byla dvojí: jednak jsem chtěl hlouběji pochopit romskou historii a kulturu, o které se ve společnosti teď mluví málo, a také jsem se chtěl osobně setkat s paní ředitelkou a dozvědět se o romské komunitě přímo od zdroje. Muzeum romské kultury bylo založeno v roce 1991 a jedná se o první muzeum tohoto typu v České republice. Jeho posláním je dokumentovat, zachovávat a prezentovat materiální i nemateriální dědictví Romů a Sintů. Je to místo, které slouží nejen jako kulturní most mezi romskou a neromskou částí společnosti, ale také jako svědek minulosti a edukativní centrum, které boří stereotypy a předsudky. Rád bych se podělil o své osobní dojmy a zážitky, které jsem získal během návštěvy muzea. Návštěva nebyla jen obyčejnou exkurzí, ale stala se zážitkem obohaceným o emoce, nové poznatky a respekt k bohaté kultuře. Do muzea jsem se vydal pěšky z práce. Prošel jsem pod viaduktem s nápisem BRONX. Po několika minutách jsem dorazil do blízkosti Bratislavské ulice, kde se muzeum nachází. Okolí ulice bylo klidné a přátelské, s nádechem běžného městského života. Exteriér muzea mě překvapil svou nenápadností a elegancí. Budova není nijak okázale zdobená, ale její jednoduchost a moderní prvky mi napověděly, že se jedná o místo, které se soustředí na obsah a podstatu než na vnější pompéznost. Po příchodu do muzea jsem byl srdečně přivítán mladou slečnou. Hned u vstupu jsem pocítil uvolněnou a vstřícnou atmosféru, což mi pomohlo cítit se pohodlně a otevřeně přistupovat k novým informacím, které na mě čekají. Fotografovat se zde může všude s výjimkou expozice o holokaustu. Po uložení kabátu v šatně mě do útrob muzea uvedl kustod. Když jsem vstoupil do sálu stálé expozice „Příběh Romů“ otevřel se povědomý, ale nový svět. Expozice je zaměřena na dějiny a kulturu romského etnika, a to od jejich původu až po současnost. Výstava je rozdělena do několika tematických celků, které ukazují historii, tradiční způsob života, kulturu, jazyk a také perzekuci Romů během jejich života od příchodu do Evropy přes potíže první republiky, druhé světové války i období komunistické éry. Vše je podáno s důrazem na osobní příběhy a osudy, které dávají exponátům a informacím hlubší rozměr.   Jeden z exponátů, který na mně udělal zvlášť velký dojem, byla stará cestovní kovová truhla, která nesla stopy mnoha cest a příběhů. Připomněla mi, jakým způsobem Romové po staletí migrovali a jak je mobilita hluboce zakořeněna v jejich kultuře. Další dojemný exponát byla kolekce tradičních romských šatů s nádhernými výšivkami, které odhalovaly bohatství a pestrost romského uměleckého vyjádření. Velmi hezky je zpracovaná expozice s houslemi a působivá je taky ta část, která připomíná první vysokoškolsky diplom romského právníka u nás. Zajímavé jsou i interaktivní prvky, jako jsou audiozáznamy romské hudby nebo možnost vyzkoušet si romské hry.   Měl jsem štěstí na dočasnou výstavu věnovanou romským umělcům a jejich dílu. Byla to fascinující směsice moderního umění a tradičních prvků, která zobrazovala aktuální témata a problémy, s nimiž se romská komunita potýká. Měl jsem taky možnost promluvit si s jedním z kurátorů, který mi poskytl ještě hlubší vhled do některých vystavených děl. Tato interakce byla pro mě velmi cenná, protože jsem měl možnost lépe porozumět záměru a kontextu výstavy.   V přízemí muzea se nachází kavárna BENG! Příjemná vůně čerstvě mleté kávy se mísí s jemnými tóny romské hudby, která zde hraje nenápadně v pozadí a dotváří tak jedinečný charakter místa.   Muzeum romské kultury je klíčovým místem pro každého, kdo chce pochopit a ocenit bohatou a rozmanitou kulturu Romů. Nabízí prostor pro konfrontaci s minulostí, ale i inspiraci pro budoucnost. Každému, kdo uvažuje o návštěvě muzea, mohu jen doporučit: neváhejte a přijďte. Je to místo, které by nemělo chybět na seznamu kulturních zážitků nejen pro obyvatele Brna, ale pro každého, kdo má zájem o poznání a porozumění kulturní rozmanitosti.   Pro všechny, nejen místní, kteří by si rádi prohloubili své vědomosti o romské kultuře, je návštěva tohoto místa skvělou volbou. Muzeum je otevřené od úterý do neděle v čase od 10 do 18 hodin, a to vám poskytuje dostatek času na prozkoumání všech expozic. Základní vstupné je stanoveno na 120 Kč, zatímco zlevněná cena je 60 Kč, což je velmi přívětivé pro širokou veřejnost. Vstup do speciálních výstav je pak za základní cenu 60 Kč, se zlevněným vstupným 30 Kč.   Pokud byste potřebovali více informací nebo měli specifické dotazy, neváhejte kontaktovat muzeum, věřím, že budete překvapení, jak vstřícní budou. Pro aktuální informace a plánované akce doporučuji sledovat webové stránky muzea rommuz.cz, kde naleznete také podrobné informace o výstavách a programech.   Návštěva byla jedinečnou zkušeností, která mi otevřela oči v mnoha směrech. Exponáty a příběhy zaznamenané v muzeu jsou vyprávěny s takovou silou a autentičností, že jsem odcházel s novým pohledem na historii i současnost romské komunity. Rád bych vyjádřil svůj obdiv všem, kteří se podílejí na chodu a rozvoji Muzea romské kultury, zvláště pak paní ředitelce doktorce Janě Horváthové.
V bance o výši úroků tvrdě smlouvejte - vyplatí se to!
Jan 14 2024
V bance o výši úroků tvrdě smlouvejte - vyplatí se to!
Budete v nejbližší době, nebo na jaře kupovat byt či dům? Kolik stojí dům a kolik byt u Kolína a jaký je rozdíl cen v Bruntálu? Víte že, smlouvat o ceně má nejvyšším význam v bance? Ano, právě v bance se mimořádně zúročí vaše vyjednávací schopnost. Ano, je to tak hypotéky zlevňují, banka Moneta nabízí hypoteční úrok pod hranici 4,5 %. Budete na jaře kupovat byt nebo dům? Kolik stojí dům a kolik byt. Ve Středočeském kraji byt v Milovicích 1 990 000 Kč a dům nabízejí 4 790 000 Kč. V Moravskoslezském kraji byt v okrese Bruntál najdete za cenu 1 159 000 Kč a dům poblíž Orlové je v inzerci za 3 490 000 Kč. Téma bydlení je úžasné a věčné téma zároveň, které zahrnuje širokou paletu otázek – od výběru lokality přes velikost a typ nemovitosti až po finanční možnosti a preference budoucího vlastníka. Každý jednotlivý detail v procesu výběru bydlení má své specifické výhody a potenciální nevýhody. Není divu, že pro ty, kteří stojí před rozhodnutím o pořízení vlastního domova, může být pečlivé zvážení všech těchto faktorů klíčové k vyjasnění mnoha pochybností a k učinění správného rozhodnutí. Když přijde čas zvážit, zda je lepší investice do domu nebo do bytu, začínáme se pohybovat na území plném otazníků a dilemat. Samo sebou, volba není nikdy jednoduchá a často se odvíjí od osobních preferencí, životního stylu a plánů do budoucna. Dům může nabídnout větší soukromí a prostor, zatímco byt může být praktičtější a určitě bude vyžadovat méně údržby (pokud tedy nekupujete střešní apartmá ve 39. patře s bazénem). Každá z těchto možností přináší specifické řešení. Zvažování počtu lidí, kteří se mají stát obyvateli domova, je často prvním a nejdůležitějším krokem v rozhodovacím procesu. Pro rodinu s dětmi se může zdát domov s předzahrádkou a dostatkem prostoru pro hraní a pohyb jako samozřejmá volba. Na druhou stranu, pár bez dětí nebo s plány na malou rodinu může dávat přednost bytu pro jeho nižší nároky a blízkost městských služeb a škol. Ovšem, jak zdůrazňují odborníci na nemovitosti, neexistují pevně daná pravidla – vše závisí na individuálních potřebách. Po zohlednění vlastních preferencí a životního stylu, je nutné se podrobněji zabývat konkrétními klady a zápory jednotlivých možností bydlení. Je důležité si vybavit realistickou představou o tom, jak by mohl vypadat váš každodenní život v novém domově, jaké nároky můžete očekávat a jaké jsou možnosti rozvoje a přizpůsobení nemovitosti vašim měnícím se potřebám. Především však nesmíme zapomínat na rozpočet – kolik jsme ochotni a schopni investovat nejen do pořízení, ale i do běžného provozu a údržby našeho budoucího domova. Je zřejmé, že vstupní náklady na koupi domu jsou obvykle vyšší než u bytu a to samé platí o nákladech na jeho údržbu. Je tedy zásadní stanovit si jasný finanční plán a pečlivě zvážit, jaké budoucí výdaje jsou pro vás zvládnutelné. Každá nabídka na trhu je jedinečná a je třeba ji posuzovat velmi pečlivě. A nezapomínat na to, že ceny jsou smluvní. Ceny nemovitých věcí, a hlavně služby (úrok) v bance, jsou smluvní, na to nezapomínejte. Vážení přátelé, při hledání svého ideálního domova nezapomínejte, že je to hlavně o vás. Bydlet tam budete vy. Buďte trpěliví, důkladní a nechte své srdce, stejně jako rozum, aby vás vedly k tomu nejlepšímu možnému výsledku. Přeji vám, aby vaše volba byla tou nejšťastnější pro vás i vaši rodinu!
Bezpečné cestování na Kapverdy: Ostrovní stát se zbavil malárie
Jan 12 2024
Bezpečné cestování na Kapverdy: Ostrovní stát se zbavil malárie
Kapverdské ostrovy, nádherná destinace v Atlantském oceánu známá svými písečnými plážemi a bohatou kulturou, se mohou nyní pochlubit dalším významným úspěchem – oficiálním vyhlášením země jako území bez malárie. Tato zpráva přináší úlevu a radost nejen místním obyvatelům, ale také cestovatelům, kteří nyní mohou plánovat svou návštěvu s menší obavou o své zdraví. V minulosti byly Kapverdy, stejně jako mnohé jiné africké země, postiženy malárií, ale díky intenzivním snahám o její vymýcení a zlepšení zdravotní infrastruktury se podařilo od roku 2017 nezaznamenat žádný nový případ. Světová zdravotnická organizace (WHO) oficiálně potvrdila tento úspěch a Kapverdy se tak staly čtvrtou africkou zemí, která malárii eliminovala. Pro cestovatele to znamená, že riziko nákazy malárií je na Kapverdách nyní minimální, a to díky systémovému dohledu a mapování možných hnízdišť komárů a díky poskytování bezplatné léčby a testování pro všechny nově příchozí. Přesto je důležité si uvědomit, že Kapverdy, stejně jako jakékoli jiné tropické destinace, stále mohou hostit jiné komárem přenášené nemoci, jako je dengue. Pokud plánujete návštěvu Kapverd, doporučuje se dodržovat následující bezpečnostní opatření: Používejte repelenty proti komárům, obzvláště v době, kdy jsou komáři nejaktivnější, tedy za soumraku a úsvitu.   Spěte pod moskytiérou, pokud budete ubytováni v místech, kde by mohli být komáři přítomni.   Oblečte si světlé barvy a dlouhé rukávy a nohavice, abyste minimalizovali expozici pokožky.   Ujistěte se, že váš ubytovací prostor je vybaven ochrannými síťkami proti hmyzu.   Sledujte aktualizace a doporučení místních zdravotnických úřadů. Díky snížení rizika malárie se Kapverdy stávají ještě atraktivnější destinací pro turisty hledající bezpečnou a zážitkovou dovolenou. Ostrovy nabízejí širokou škálu aktivit, od pohody na pláži, přes prozkoumávání místní kultury, až po dobrodružství v podobě turistiky či vodních sportů. Vláda a lidé Kapverd se mohou právem pyšnit svým úspěchem v boji proti malárii, a to nejen prospívá zdraví obyvatel, ale také přispívá k lepšímu vnímání země v mezinárodním měřítku. Bez ohledu na to, že Kapverdy byly prohlášeny za území bez malárie, je důležité nezapomínat na obecná cestovní doporučení a opatření pro udržení dobrého zdraví při cestování do jakékoli zahraniční destinace.
Soutěž o nejošklivější zahradu na světě
Jan 11 2024
Soutěž o nejošklivější zahradu na světě
Soutěž, která měla původně pomoci šetřit vodu a podporovat ekologické zahradničení, se rozšířila z Gotlandu ve Švédsku až na druhý konec světa, do Tasmánie. Zahrádkářka Kathleen Murray se stala hrdou vítězkou prvního ročníku soutěže o nejošklivější trávník na světě. Zahradu Kathleen Murray nelze popsat jinak než jako lunární krajinu s krátery vyhrabanými bandikuty a se žlutým, vyschlým trávníkem, který tu a tam zdobí vypálené trsy trávy. Murray žije v oblasti bez přístupu k hlavní vodovodní síti, a tak je dešťová voda shromažďovaná v nádržích příliš cenná na to, aby se jí plýtvalo, jen tak, na zalévání trávníku. Přestože se její zahrada může zdát nevzhledná, stala se domovem pro mnohé druhy divoké zvěře, které z okolní přírodní rezervace přicházejí do jejího bezpečí. Kathleen nyní slaví příchod divokých zvířat do své zahrady, kde vědí, že nebudou rušeni. Místo toho, abychom se snažili držet krok se sousedy a urputně se snažit mít dokonale zelený trávník, můžeme se stát hrdiny klimatu tím, že prostě nebudeme dělat nic. Soutěž o nejošklivější trávník je netradičním, ale účinným způsobem, jak lidi povzbudit k zodpovědnému chování vůči životnímu prostředí a k šetření vody. Kathleen Murray také přiznává, že její "paddock" nebo "seno na sečení" je nyní domovem pro mnoho malých tvorů a dodává jí to pocit vnitřního klidu, když ví, že i ona hraje svou malou roli v pomoci planetě Zemi. Zahradní designér a člen poroty, říká, že soutěž je nejpodivnější, které se kdy účastnil, ale doufá, že to lidi povzbudí k tomu, aby se zbavili starých představ o zelených trávnících a vytvořili zahrady, které jsou vhodné pro klima. Když máme štěstí (a to výsostné privilegium), že můžeme pečovat o kus země, musíme všichni teď myslet jako zahradníci. Morální imperativ není udržet sousedství či nezklamat sousedy, ale nezklamat planetu, prosím pamatujte na to! Vítězná zahrada v Tasmánii tak slouží jako příklad pro ostatní, že krása zahrady není jen v dokonalém zeleném trávníku, ale také v jejím přínosu k biodiverzitě a šetření přírodních zdrojů.