Nov 4 2024
Jak chutná moc
Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš.
Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.
V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).
Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index.
V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za "zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus". V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein.
V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.