Dobrodružství poznávání

Pepik Hipik

Výpravy za vědou, rozmanitostí světa a literaturou. read less
EducationEducation

Episodes

Věznice Leopoldov
2d ago
Věznice Leopoldov
Pořad Radio Free Europe/Radio Liberty věnovaný vězňům a historii věznici Leopoldov. Pořad vznikl k desátému výročí Něžné revoluce v Československu. Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob. Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka). V Leopoldově byl v této době vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, jeho spoluvězni byli benecký hoteliér Bohumil Rychtr a profesionální voják Miroslav Kácha. Dalším z vězňů byl mj. i organizátor čs. perutí ve Velké Británii za 2. sv. války, armádní generál (in memoriam) a Air Marshal RAF, RNDr. Karel Janoušek. Svůj pobyt v Leopoldově popsal například Jiří Krupička (geolog, filosof a spisovatel, emeritní profesor University of Alberta) v knize Stará pevnost. V dějinách věznice došlo k několika skupinovým útěkům vězňů. Například 2. ledna 1952 se podařilo uprchnout šesti politickým vězňům, kteří pracovali na stavebních úpravách starých pevnostních kasemat. Mezi nimi byli například převaděč Štěpán Gavenda nebo bývalý armádní důstojník Pravomil Raichl. Většině se podařilo uprchnout do Západního Německa, ale zrovna Gavenda se později do Československa vracel jako agent západní zpravodajské služby, byl dopaden, odsouzen k smrti a popraven. Další útěk se podařil 23. listopadu 1991. Z věznice tehdy uprchlo celkem sedm vězňů, většinou odsouzených za násilnou trestnou činnost, pod vedením Tibora Polgáriho, vůdce vězeňské vzpoury z předchozího roku. Při útěku zabili pět dozorců, několik dalších dozorců a jednoho spoluvězně poranili. Přestože se uprchlíci ozbrojili samopaly vězeňské stráže a měli jednoho dozorce jako rukojmí, během dvou dnů byli všichni pochytáni. Vůdcové útěku pak byli odsouzeni na doživotí. V březnu 1990 došlo ve věznici k masové vzpouře vězňů, na které se nevztahovaly amnestie prezidenta Havla. Celkem 217 vězňů nejprve vyhlásilo 15. března protestní hladovku a následně vyhnalo dozorce z vězeňských objektů. Úřady se odhodlaly k zákroku teprve 28. března, kdy po několikahodinovém neúspěšném vyjednávání úředníků ministerstva vnitra zahájila policie s podporou armády útok a po dvou hodinách boje věznici ovládla. Vzpoura si vyžádala jednoho mrtvého vězně a desítky zraněných na obou stranách.
Sedm hříchů paměti – Jak si pamatujeme a zapomínáme (BONUS)
3d ago
Sedm hříchů paměti – Jak si pamatujeme a zapomínáme (BONUS)
Ukázka z knihy Sedm hříchů paměti: Jak si pamatujeme a zapomínáme (v originále The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers) Daniela L. Schactera. Předkládá v ní sedm problematických faktorů paměti: zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměnu, sugestibilitu, zkreslování a přetrvávání. Daniel Lawrence Schacter (narozen 17. června 1952) je americký psycholog. Je profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho výzkum se zaměřuje na psychologické a biologické aspekty lidské paměti a amnézie, se zvláštním důrazem na rozlišení mezi vědomými a nevědomými formami paměti a v poslední době na mozkové mechanismy paměti a zkreslení mozku a na paměť a simulaci budoucnosti. Schacter získal bakalářský titul na University of North Carolina at Chapel Hill v roce 1974, magisterský a doktorský titul na University of Toronto v roce 1977 a 1981. Jeho doktorskou práci vedl Endel Tulving. V roce 1978 působil jako hostující výzkumný pracovník na katedře experimentální psychologie Oxfordské univerzity. Zabýval se také vlivem stárnutí na paměť. Profesor Schacter ve svém výzkumu využívá jak kognitivní testy, tak zobrazovací techniky mozku, jako je pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance. Schacter napsal tři knihy, vydal sedm svazků a publikoval více než 200 vědeckých článků a kapitol. Mezi jeho knihy patří např: Searching for Memory: The Brain, the Mind, and the Past (1996); Forgotten ideas, neglected pioneers: Richard Semon and the story of memory (2001); [1] The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers (2001). Kromě svých knih Schacter pravidelně publikuje ve vědeckých časopisech. Mezi témata, kterými se zabýval, patří např: Alzheimerova choroba, neurověda paměti, age-related memory effects, otázky spojené s falešnou pamětí, paměť a simulace. V roce 2012 v rozhovoru pro časopis American Psychologist uvedl, že náš mozek je jako stroj času, přesněji řečeno funguje jako simulátor virtuální reality.
Jak chutná moc
Nov 4 2024
Jak chutná moc
Ukázka z knihy Jak chutná moc nejpřekládanějšího slovenského spisovatele. Vášnivá obžaloba zbytnělé, zaslepené, maniakální mocichtivosti, již lze bez nesnází aplikovat téměř v každé době, a v dnešní české společnosti a politice obzvláště. Čte Jaroslav Someš. Ladislav Mňačko se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě ale dětství a mládí prožil v Martině, kde jeho otec dostal místo poštmistra. Aktivně se účastnil druhé světové války v řadách partyzánů. Časově však nestihl povstání na Slovensku, a proto se připojil k partyzánskému hnutí na východní Moravě, k ploštinské skupině. Na začátku 50. let patřil jako jeden z oddaných komunistickému režimu k nejprominentnějším novinářům. S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům.  V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961).[1]ánii (1949), Čínu a Mongolsko (1957), Zakarpatskou Ukrajinu (1956), Maďarsko (1957), SSSR (1960), Francii (1963), Itálii (1964, 1965, 1968), NSR (1964), NDR (1965), Rakousko (1965, 1968), Vietnam (1966). V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). Známá je též novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim. Na počátku 60. let popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. V roce 1961 se v Izraeli jako novinář zúčastnil soudu s Adolfem Eichmannem; proces zpracoval v reportážní knize Já, Adolf Eichmann (1961). Na podzim roku 1967 odešel do emigrace v Izraeli na protest proti postoji Československa v izraelsko-arabské válce, odkud se však po několika měsících vrátil, jeho první manželka - židovského původu ale v Izraeli zůstala natrvalo. Druhá emigrace, tentokrát podstatně delší, následovola hned po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po které se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno, a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen, vydaný v exilovém nakladatelství Index. V roce 1966 byl jmenován zasloužilým umělcem - za výrazný podíl na rozvoji slovenské kultury. V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za "zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus". V exilu pobýval v Izraeli, Mnichově, Vídni a nakonec se usadil nedaleko rakouského Eisenstadtu ve vesnici Großhöflein. V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě. Pohřben je v slovenské obci Lukovištia v okrese Rimavská Sobota.
František Suchý
Oct 29 2024
František Suchý
František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Františkovi rodiče se  snažili syna od začátku vést k etickým hodnotám a chlapce toto  ovlivnilo na celý život. Roku 1932 se jeho otec stal ředitelem pražského  krematoria, kde mu byl přidělen i služební byt. Neobvyklé místo získal  ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat i přilehlý  urnový háj. Za protektorátu v krematoriu začali spalovat oběti politických vražd z  Pankráce i Kobylis. Františkovi tehdy bylo šestnáct let a musel  zapisovat jména těch, kteří byli před pár hodinami popraveni. Františkův  otec nesměl vyzrazovat jména popravených, musel je evidovat, a papíry  předávat okupantům. Popel obětí měl kompostovat. Tajně jej však  schovával, čímž riskoval vlastní život. Během války bylo takto v  ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou  František Suchý starší zaznamenal. Do kompostu pak dával obyčejný popel,  který v případě potřeby ukazoval při kontrole. Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů. Jak praví, byl šťasten, že se Češi zbavili okupantů, ale radost z Rudé armády neměl. O  poměrech v Sovětském svazu, tamní tajné policii NKVD a politických  perzekucích se podle pana Suchého po válce ledacos proslýchalo.  František Suchý maturoval v roce 1947 a s touhou stát se konstruktérem  nastoupil ke studiu na vysoké škole. Tam ho zastihly i únorové události.  Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal  prezident Beneš. František Suchý coby člen národně socialistické strany začal vydávat  letáky a šířit projevy Tomáše Garrigua Masaryka. Ve svém autě nechal  přespat agenta Jaroslava Koudelku. Přátelé pana Suchého uvažovali o  emigraci, on nikoli. Poté, co v krematoriu viděl, jak tam opět vozí těla  popravených rozhodl se k zapojení do odboje. Jeho otec opět schovával  popel obětí totalitního režimu. Urny popravených byly pak anonymně  ukládány ve společném pohřebišti. Příbuzní byli o kremaci informováni,  ovšem nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu. Mladý František  držel v ruce i urnu Milady Horákové. Po zatčení agenta Koudelky policisté zatkli v roce 1952 i Františka  Suchého. Začaly první výslechy v Bartolomějské ulici. Otec byl zadržen  po dvou měsících a matka těsně před procesem. Manželé Suší přitom byli  krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za  hranice. V pozdějším politickém procesu byli odsouzeni na 4 a 4,5 roku  odnětí svobody. Vyšetřování trvalo čtvrt roku a rozsudek pro Františka  Suchého mladšího zněl 25 let vězení. Za nejhorší kriminál pan Suchý považoval Mírov. Na Bory a Leopoldov se  ovšem dostal až v letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě směl  pracovat v technickém ústavu, takže bylo vyloučeno, aby ho bachaři  týrali. I tam si ovšem prošel korekcemi o hladu a tvrdé loži. Důvody  mohly být různé: stačilo nepozdravit nebo mít špatně uklizeno v cele. Na  Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi  ně začali dostávat skuteční zločinci. Propuštěn byl na podzim roku 1964  po odpykání poloviny délky trestu. O dění venku byl dobře informován a  svět přede zdmi žaláře ho nepřekvapil. Zaměstnali ho coby zámečníka ve  Vršovicích a po jedenácti letech až do důchodu pracoval v konstrukci  podniku Kovodílo. Autor: Petr Slinták Spolupracovali: historik Martin Tichý a zvukový mistr Josef Kačírek
Do země ticha - Lidský mozek - tajemný svět uvnitř hlavy (1-4)
Oct 18 2024
Do země ticha - Lidský mozek - tajemný svět uvnitř hlavy (1-4)
Ukázka z knihy Paula Brokse "Do země ticha - Lidský mozek - tajemný svět uvnitř hlavy". Autor srozumitelným způsobem přibližuje dosud málo probádanou a obtížně uchopitelnou oblast lidského těla. Prostřednictvím neobyčejných příběhů obyčejných lidí si klade otázky: Nakolik může ovlivnit poškození mozku psychiku a jednání člověka? Proč se identické poranění čela na jedné straně ve svých důsledcích projevuje naprosto jinak než na druhé straně čela? Zároveň se však věnuje i úvahám spíše filozofickým: Sídlí v mozku duše? Duch? Vědomí vlastního já? Kde? Paul Broks je anglický neuropsycholog a vědecký spisovatel. Po kariéře v klinické neuropsychologii v NHS a akademických funkcích na univerzitách v Sheffieldu, Birminghamu a Plymouthu se začal věnovat psaní na volné noze. Jeho práce zahrnuje spolupráci na divadelních a filmových představeních - Hugh Hudson (My broken brain 2012) a Ian Knox, (Martino unstrung 2008). Pravidelně přispívá do časopisu Prospect a píše pro The Times, Sunday Times, Daily Telegraph, The Guardian a Granta. Mezi jeho rozhlasové pořady patří - History of Ideas 2015 BBC Radio 4. Broks vystudoval klinickou psychologii na Oxfordské univerzitě a dále se specializoval na neuropsychologii. Ve své kariéře kombinuje klinickou praxi i základní výzkum. V současné době působí v Bathu. Broksova první kniha Do země ticha: (Atlantic Monthly Press) se dostala do užšího výběru na cenu Guardian First Book Award 2003 a připravuje se její adaptace pro londýnské jeviště.
Fenomén outsider (3)
Oct 17 2024
Fenomén outsider (3)
Třetí díl dokumentu Fenomén outsider s podtitulem Dokumenty o párení. Pavel Hrúz sa narodil v rodine krajčíra a vzdelanie získaval v Banskej Bystrici (1955-1959, elektrotechnická a spojárska priemyslovka) a v Bratislave (Elektrotechnická fakulta SVŠT v Bratislave). V roku 1964-1968 pracoval ako elektroinštalatér v Banskej Bystrici, robotník v pivovare v Rimavskej Sobote, technik vysielača na Kráľovej Holi. Od roku 1968 sa stal redaktorom v Matičnom čítaní, odkiaľ ho v roku 1971 prepustili. 1971-1974 bez zamestnania, 1974-1975 správca tenisových kurtov v Banskej Bystrici, 1975-1990 robotník, neskôr energetik v Stavoindustrii v Banskej Bystrici. Od roku 1990 pracoval v literárnej redakcii Slovenského rozhlasu v Banskej Bystrici. Svoje prvé diela začal uverejňovať už počas stredoškolských štúdií v denníku Smer a neskôr aj v Mladej tvorbe. Debutoval knihou poviedkových čŕt zo študentského prostredia Dokumenty o výhľadoch (1966). Po roku 1972 publikoval len v samizdate (zbierku poviedok Zvuky ticha (1976), poviedky v samizdatovom zborníku Československý fejeton (1977)), na Slovensku mu znovu vychádzali knihy až po roku 1989, keď mu okrem nových prác vyšli i diela napísané a vydané ako samizdaty. V roku 1998 získal literárnu Cenu Dominika Tatarku. Je spoluautorom bedekru Banská Bystrica a okolie. Vo svojich prózach sa sústredil na detail, rozprávanie o zdanlivo bezvýznamných témach, ale i ľuďoch, ktorí sú mimo "veľkého" spoločenského diania, spravidla na pokraji spoločnosti, s úsilím o autentickosť prostredia a života, čomu podriaďoval aj výrazové prostriedky.
Inženýři orangutani a šimpanzi louskající ořechy
Oct 16 2024
Inženýři orangutani a šimpanzi louskající ořechy
Ukázka z knihy Papouščí nářek a jiné pravdivé příběhy o zvířecích intrikách, inteligenci a důvtipnosti. Eugene Linden, americký biolog, autor šesti knih o živé přírodě, přispívá do časopisů Time a National Geographic a je poradcem ministerstva zahraničí pro rozvojový program OSN. Autor Eugene Linden na základě řady věrohodných vyprávění a svých bohatých zkušeností analyzuje různé „nadstandardní“ typy chování zvířat. Vybírá si tak malou, ale o to zajímavější část etologie: do jaké míry jsou různá zvířata schopna vlastního přemýšlení a uvědomění si sebe sama. Všímá si rovněž těch schopností, které jsou většinou uváděny jako čistě lidské, např. smyslu pro humor, znalosti hodnoty peněz, přátelství, vděku, lásky nebo naopak vypočítavosti, pomsty, zrady či smutku. Poutavě a humorně líčené krátké příběhy ze zoologických zahrad připomínají populární knihy Geralda Durrella. Webové stránky Eugena Lindena cílí na širokou škálu témat od životního prostředí po sociální a ekonomické otázky. Naleznete zde články o vědě a dynamice klimatických změn a o možných sociálních, ekonomických a environmentálních dopadech globálního oteplování. Další články o životním prostředí se zabývají ohroženými zvířaty, krizí biologické rozmanitosti, ohrožením vodních zdrojů, globálním odlesňováním a politikou životního prostředí. Stránky obsahují také odkazy na Lindenovy články o sociálních otázkách, od těžkého údělu původních obyvatel až po dynamiku finančních trhů. Některé texty se dívají do budoucnosti a nabízejí předpovědi, jak by takové faktory, jako jsou rozdíly ve mzdách, populační tlaky, migrace a vzestup náboženského fanatismu, mohly přinést zvýšenou nestabilitu a drastické změny.
O samotě, která se velmi podobá štěstí
Oct 9 2024
O samotě, která se velmi podobá štěstí
Ukázka z knihy Doba z druhé ruky držitelky Nobelovy ceny za Literaturu (2015) Světlany Alexijevič. Bělorusko-ukrajinská spisovatelka Světlana Alexijevič podrobuje analýze život a čas v bývalém Sovětském svazu. Nikoli z perspektivy hrdinské, dějinné nebo geopolické, ale ryze intimní, vnitřní, doslova domácké. Za tuto knihu získala nejprve prestižní Prix Médicis essais a následně titul Nejlepší kniha roku 2013, kterou vyhlašuje časopis Lire. Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.
Papouščí nářek (BONUS)
Oct 6 2024
Papouščí nářek (BONUS)
Ukázka z knihy Papouščí nářek a jiné pravdivé příběhy o zvířecích intrikách, inteligenci a důvtipnosti. Eugene Linden, americký biolog, autor šesti knih o živé přírodě, přispívá do časopisů Time a National Geographic a je poradcem ministerstva zahraničí pro rozvojový program OSN. Autor Eugene Linden na základě řady věrohodných vyprávění a svých bohatých zkušeností analyzuje různé „nadstandardní“ typy chování zvířat. Vybírá si tak malou, ale o to zajímavější část etologie: do jaké míry jsou různá zvířata schopna vlastního přemýšlení a uvědomění si sebe sama. Všímá si rovněž těch schopností, které jsou většinou uváděny jako čistě lidské, např. smyslu pro humor, znalosti hodnoty peněz, přátelství, vděku, lásky nebo naopak vypočítavosti, pomsty, zrady či smutku. Poutavě a humorně líčené krátké příběhy ze zoologických zahrad připomínají populární knihy Geralda Durrella. Webové stránky Eugena Lindena cílí na širokou škálu témat od životního prostředí po sociální a ekonomické otázky. Naleznete zde články o vědě a dynamice klimatických změn a o možných sociálních, ekonomických a environmentálních dopadech globálního oteplování. Další články o životním prostředí se zabývají ohroženými zvířaty, krizí biologické rozmanitosti, ohrožením vodních zdrojů, globálním odlesňováním a politikou životního prostředí. Stránky obsahují také odkazy na Lindenovy články o sociálních otázkách, od těžkého údělu původních obyvatel až po dynamiku finančních trhů. Některé texty se dívají do budoucnosti a nabízejí předpovědi, jak by takové faktory, jako jsou rozdíly ve mzdách, populační tlaky, migrace a vzestup náboženského fanatismu, mohly přinést zvýšenou nestabilitu a drastické změny.