Včera jsem byla zase na koncertě barokní hudby. Mám ji ráda a podobné zážitky si dopřávám, jak jen to jde. Vždycky se kochám, vždycky sytím svou duši, ale někdy je dojem z krásné hudby mimořádný. Tentokrát to mimořádné bylo. Koncert se odehrával v kostele, kde byla skoro tma. Líbilo se mi to, protože nic neodvádělo mou pozornost od poslechu. Obyčejně zavírám oči, ale včera jsem nemusela. I když dřevěná lavice byla nepohodlná, vlastně jsem si toho příliš nevšímala. Natolik jsem byla soustředěná na hudbu, že jsem si uvědomila, jak jsem ztuhlá, až se na konci při potlesku rozsvítilo a já chtěla vstát. Strhující proud krásy mě nesl po líbezných krajinách, asi jsem se usmívala a strašně rychle to uteklo. Přemýšlela jsem o blízkosti. Někdo prožil Boží dotyk, jeho doslovnou blízkost i ve fyzických pocitech, já si na to nevzpomínám. Ale včera při poslechu hudby v temném chrámovém prostoru jsem prožila blízkost své duše duši Boží. Nevím, co všechno k tomu vedlo, zkoušela jsem to později analyzovat a nejsem si jistá, že můj rozbor je komplexní. V první řadě musím uvést prožitek krásy. Kdykoli jsem přítomna něčemu krásnému, a může to být hudba, obraz, květina, vyhlídka na krajinu nebo krásní lidé, zdá se mi, že v tom zážitku se cítím blízko Bohu. Vždyť je autorem… Včera to bylo tak krásné, tak dechberoucí, že jsem zachytila takovou drobnou myšlenku, která mi proletěla hlavou. Vložil do mého srdce touhu po kráse, jejímž on je tvůrcem, abych se v naplňování své touhy setkávala s ním? Kdykoli prožívám nebo jsem jen svědkem něčeho jako je veliká láska, mimořádná šlechetnost, laskavá dobrota, odpuštění a velkorysost, také cítím dotek Boží, setkávám se s jeho charakterem. Toužím taková být a chci se přátelit s lidmi, kteří takoví jsou, abych tím byla Bohu blíž. Zkušenosti s krásou a dobrotou mi pomáhají si utvářet přesnější obraz Boží. On je samozřejmě daleko krásnější, laskavější a velkorysejší než všechny ty jeho odrazy v lidech nebo v přírodě, ale když mě přemáhá už jen odraz, jaká teprve bude skutečnost?

Seděly jsme se skupinou dívek v zešeřelém pokoji, na stole svítila svíčka a v pozadí hrála tichá hudba. Popíjely jsme čaj a povídaly si o tom, jak vidíme Boží jednání ve svých životech. Každá z nás měla za úkol sledovat s dokořán otevřenýma očima Boží skutky, abychom si mohly být jisty, že o nás ví, že mu na nás záleží a že nás miluje. Bylo to takové týdenní cvičení v pozorování Božích milostných vzkazů. Připadalo mi, jako by se holky předstihovaly v různých zážitcích. Popisovaly situace, kdy nutně potřebovaly Boží radu a dostaly ji. Mluvily o chvílích stísněnosti a smutku, v nichž se k nim jako sluneční paprsek do temnoty prodralo povzbuzení. Bylo to moc hezké a já jsem měla často slzy v očích. Tolik Boží blízkosti. Důležitou podmínkou byla čerstvost těch zkušeností. Co bylo starší než týden, to se nepočítalo. Pro tuto příležitost bylo nutné hledat Boha aktuálně, aby svědectví nebylo vyčichlé. Byla jsem zvědavá na Evu. Rozhodla se následovat Krista teprve nedávno a všechno pro ni bylo nové. Když kterákoli z ostatních dívek vyprávěla o svých zkušenostech, ona vykuleně hleděla a nic neříkala. Vlastně jsem ani nečekala, že něco řekne. Teprve před týdnem jsme spolu o hledání Božích vzkazů poprvé mluvily a nedivila bych se, kdyby toho na ni bylo moc. Když na ni přišla řada, promluvila. Nesměle a přerývaně vyprávěla svůj příběh a bylo to silné. Jak ještě vůbec neznala tu křesťanskou hantýrku, neuměla používat nám dávno známé fráze, mluvila velmi civilně, a to bylo úžasně osobní. Uvědomila jsem si, že její povídání bylo mým svědectvím. Viděla jsem ovoce Ducha. Viděla jsem její poslušnost a touhu obstát v neznámých věcech, pokud ji to přiblíží k Bohu a pokud ji to naučí ho znát. A ona sama a její příběh byly Boží odpovědí na naše společné modlitby z minulého týdne. Prosily jsme ho, aby nás přitáhl k sobě blíže. Toužily jsme prožít jeho přítomnost, jeho svrchované jednání s každou z nás osobně. A tak nechci se vytahovat, ale nejčerstvější svědectví bylo moje. Byla jím Eva sama.

Věřit v Boží lásku není opravdu vždycky jednoduché. Mnohé z toho, co se kolem nás děje, neodpovídá představě o láskyplném Bohu, jenž drží svět ve svých dlaních. Na světě je tolik utrpení a tragických  událostí. Každodenní emocionální zkušenosti či vjemy našich smyslů ani v nejmenším nesvědčí o tom,  že je člověk zahrnut dobrotou a láskou. Měřitelné zkušenosti, však nepodávají vyčerpávající a zcela spolehlivý  obraz skutečnosti. Bůh nás vybavil novou schopností prožívat zkušenosti, která  daleko překračuje našich pět přirozených smyslů i všechno, co dokáže pochopit racionálně uvažující rozum. Tou schopností je naše víra. Bůh nám vložil do srdce semínko víry. Je třeba se o ně starat, aby mohlo vyrůst a obsypat se květy. Připadá-li nám, že víra a vlastní zkušenost si protiřečí, měli bychom se postavit na stranu víry. Pak dostane drobné semínko v našem srdci potřebnou výživu. Nejdůležitější však je, že se začneme jako  otec posedlého chlapce modlit: "Věřím ! Pomoz mé slabé víře ! Tím umožníme Bohu, aby sám zavlažil  setbu, již do nás zasel. V této modlitbě nejsme sami. Ježíš se ji modlí za nás, stejně jako se modlil za Petra, aby jeho víra  nezanikla. Krůček za krůčkem přeroste naše víra v jistotu, že všechno, co se děje, má svůj význam. Možná nevnímáme, že se utrpení zmenšuje, ale v hloubi duše neseme nezvratitelné a pokoj dávající přesvědčení víry, že nás ve všem provází Boží láska. Z knihy I dnes je den Boží, vydalo KN.

Episode description not available.

Už jsem o tom několikrát mluvila. Modlitební seznamy jsou mou slabou stránkou. Je mi vlastně docela protivné je vést. Zdá se mi, že brání vytváření vztahu. Tedy vztahu, jaký bych chtěla považovat za osobní, přátelský, důvěrný.  Pro vztahy obchodní jsou seznamy naopak nejspíš velmi užitečné. Já jsem od nich ustoupila. Čas s nejvyšším jsem trávila v mlčení. Mé modlitební seznamy zmizely už před dávným časem. Přesto jsem jimi neopovrhovala. Jen jsem nevěděla, jak je zařadit do svého modlitebního života. Teď, když jsem se chtěla posunout „blíže“, se mi zdálo, že taky hrají nějakou roli. Jenže jakou? Co v tomto případě znamená být blíže? Znovu jsem se potřebovala ponořit do Božího slova a zkoumat, co všechny ty věty ve verších znamenají. Z různých souvislostí se mi zdálo, že bych se mohla spolehnout na to, že Bůh vyslyší každou moji prosbu, která bude v souladu s jeho vůlí. No jo, nic proti, ale jak to poznat? Modlívám se za různé věci, jejichž názvy se bibli nevyskytují. Často nejsem schopná sladit souvislosti. Jak na to jít? Když jsem tak bezradně seděla ve svém modlitebním křesle, chtěla jsem se modlit, ale netušila jsem zač a jak, přišla mi do mysli zajímavá věta. Zdálo se mi, jako by mi Bůh dával pokyn. Jako by říkal docela přesně, co s tím mám dělat. Znělo to nějak takhle: Použij můj seznam.

Milí bratři a sestry, hezký den! V evangeliu nedělní liturgie k nám Ježíš v Matoušově desáté kapitole promlouvá o manželské lásce. Stejně jako při jiných příležitostech mu někteří farizeové kladou provokativní otázku na kontroverzní téma: manželovo zavržení manželky. Rádi by ho zatáhli do sporu, ale on si to nenechá vnutit a raději využije příležitosti, aby je upozornil na důležitější věc: na hodnotu lásky mezi mužem a ženou. V Ježíšově době bylo postavení ženy v manželství ve srovnání s postavením muže velmi nevýhodné: muž mohl svou ženu vyhnat, zavrhnout, a to i z banálních důvodů, a bylo to ospravedlňováno legalistickými výklady Písma. Proto Kristus vede své partnery k tomu, aby se vrátili k potřebám lásky. Připomíná jim, že muž a žena byli Stvořitelem povoláni k tomu, aby si byli rovni v důstojnosti a doplňovali se v různosti, aby si byli vzájemnou pomocí, společníkem, ale zároveň podnětem a výzvou k růstu. A aby se tak stalo, zdůrazňuje, aby jejich vzájemné obdarování bylo plné, aby to byl začátek nového života, který má trvat ne „dokud nepřestanu chtít“, ale napořád, aby jeden druhého přijali. To není snadné, vyžaduje to věrnost, a to i v těžkostech, vyžaduje to úctu, upřímnost, prostotu. Vyžaduje to být otevřený komunikaci, a v ní vždy připravený k odpuštění a smíření. A já doporučuji: manželé, hádejte se, jak chcete, hlavně se usmiřte, než skončí den. Proč? Protože studená válka dalšího dne je nebezpečná. „A řekni mi, papeži, jak se usmířit?“ „Třeba prostým pohlazením.  Nezapomínejme, že děti jsou nejkrásnějším plodem lásky, největším Božím požehnáním, zdrojem radosti a naděje pro každý domov a celou společnost. Mějte děti. Mějte děti. Drahé sestry, drazí bratři, láska je náročná, to ano, ale je krásná, a čím více se do ní necháme zapojit, tím více v ní objevíme pravé štěstí. A nyní ať se každý zeptá sám sebe ve svém srdci: Jaká je moje láska? Je věrná? Je velkorysá? Je tvořivá? Jaké jsou naše rodiny? Jsou otevřené životu, daru dětí? Kéž Panna Maria pomáhá křesťanským manželům. Obracíme se k ní v duchovním spojení s věřícími, kteří se shromáždili ve svatyni v Pompejích k tradiční prosbě k Panně Marii Svatého růžence.  Přeložila česká redakce vatikánských médií, krátil a upravil Martin Holíkhttps://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-10/angelus-6-10-24.html

Dnes se v centru hnutí San Eggidio v Římě koná slavnostní uvedení vydání knihy Tomáš Halíka Dopisy papeži v šesti jazycích. Poslouchejme.

Episode description not available.

Už se vám stalo, že jste pozvali návštěvu a po čase jste si říkali, no tak už by se mohli zvednout! Vycházet s druhými lidmi může být náročné, a někdy jsme rádi, že už to skončilo. A to k tom všemu ještě čteme v Bibli, v prvním listu Petrově pobídku, abychom byli jedni k druhým pohostinní a nestěžovali si na to! Přesněji přeloženo – buďte milí k cizím!  Je to vůbec možné? Dá se to? I o tom je myšlenka pro každého, jejím autorem je Daniel Ženatý

Kdo kdy v životě nepotřeboval nějakou změnu? Nemyslím změnu účesu nebo jiné závěsy v obýváku, ačkoli i takové změny mohou na nějakou dobu přinést uspokojení. Mám na mysli něco hlubšího, něco duchovního. Přemýšlela jsem o změně, která by zdokonalila můj duchovní život, kterou bych mohla nastartovat řetěz následků v praktickém životě. Cítila jsem, že potřebuji znát Boha nějak nově, nějak blíže. „Blíže“, to bylo to slovo, které ve mně zapůsobilo silnou reakci. Jako když jsem se v létě na venkově neopatrně dotkla utrženou rostlinou drátu ohraničujícího pastvinu. Byl pod proudem. Koplo mě to, až jsem vykřikla. Při slově „blíže“ jsem nevykřikla, ale uvnitř jsem to cítila podobně. Ano, to je to, co potřebuju. Jenže jak toho dosáhnout? Jak se Bohu přiblížit, jak dělat stejné věci s jiným obsahem? Připadala jsem si bezmocně. Seděla jsem ve svém oblíbeném šedém křesle a snažila jsem se vymyslet, jak uskutečnit ono blíže. Najednou z ničeho nic mě napadlo: Musíš dělat pokání. Zarazila jsem se a zpozorněla. Pokání? No dobře, klidně budu dělat pokání, ale co to přesně znamená? Co to podivné slovo nese za obsah? Na to se tedy podívám, rozhodla jsem se a byla moc ráda, že jsem chytila nějaký směr svého hledání. Podle Wikipedie je pokání symbolická činnost, kterou člověk dává najevo, že pochybil, a snaží se své viny zbavit. Lidový slovník pro chalupáře říká, že pokání je zpytování hříchů a jejich odčinění bohulibou činností. Podle J. Skoblíka na webu víra.cz: Hebrejská slova používaná pro pokání znamenaly v běžné hovorové řeči: Změnu cesty, návrat po ní v protisměru, ale i vzdychání, pociťování lítosti. To všechno dohromady mi vykreslilo docela dobrou představu o tom, co to pokání zhruba je, a také co asi mám hledat. Pokud prvním krokem na cestě k „blíže“ je pokání, tedy změna cesty, nalezení hříchů a jejich litování a odčinění, dávalo mi to smysl. Jestli se v mém životě nachází něco, co se Bohu nelíbí, něco, co mi brání být mu blíže, pak se toho ráda zbavím. Já ale nevěděla, co to je. Tak mi nezbylo nic jiného než poprosit Boha, aby mě upozornil vždycky, když se to stane, když to špatné udělám, nebo když to dobré neudělám. A s velkou zvědavostí jsem šla spát, protože jsem si byla jistá, že od rána to začne.

Chránit krásu, ale ne podle pomíjivých a masových modelů František přijal na audienci účastníky projektu „Custodi del Bello“, který podporuje Italská biskupská konference (CEI) a jehož cílem je chránit důstojnost slabších sociálních vrstev: Projekt „Custodi del Bello“česky Strážci krás , podporovaný Italskou biskupskou konferencí, přináší důležité poselství pro církevní společenství a pro celou společnost“, řekl papež František při  včerejší audienci. Vřele poděkoval těm, kteří jej uskutečňují, za mnoho dobrého. Iniciativa zapojuje chudé, nezaměstnané, migranty, příjemce občanských příjmů v různých italských městech tím, že je koordinuje do pracovních týmů, které se starají o veřejná místa, jako jsou ulice, náměstí, parky, zahrady a památky. Jedná se o lidi v nesnázích nebo na okraji společnosti, kteří jsou placení po absolvování školení a setkání s místními firmami hledajícími pracovníky. Být „strážci krásy“ je pro papeže spíše „způsob bytí, styl“, protože „chránit znamená opatrovat, zachovávat, hlídat, bránit“, tedy mít „pozornost a péči“ vycházející z „vědomí hodnoty toho, kdo nebo co je nám svěřeno“. Znamená to tedy „nebát se věnovat čas, zapojit se, převzít odpovědnost“. A „v kontextu, který nás často vyzývá, abychom si ‚nešpinili ruce‘, abychom delegovali“, to vše je výzvou k „osobnímu a komunitnímu nasazení“. Každý může svými schopnostmi a dovednostmi, svou inteligencí a srdcem něco udělat pro péči o věci, o druhé, o společný domov, v perspektivě integrální péče o stvoření. V dnešním světě chudí „naléhavě volají po vážných a účinných rozhodnutích zaměřených na podporu dobra všech“, zdůraznil František a dodal, že je třeba být otevřený integrální perspektivě. Tolik lidí je dnes na okraji, odstrčených, zapomenutých ve stále efektivnější a bezohlednější společnosti: chudí, migranti, osamělí staří a postižení lidé, chronicky nemocní. Přesto je každý z nich v očích Božích drahocenný. Proto vás vybízím, abyste při své práci na obnově tolika míst ponechaných napospas zanedbávání a degradaci měli vždy za prvořadý cíl péči o lidi, kteří v nich žijí a navštěvují je. Jedině tak obnovíte krásu stvoření. Jde o to naučit se pěstovat krásu jako něco jedinečného a posvátného pro každého tvora.Já vás jako spolupracovníky na velkém Stvořitelově záměru povzbuzuji, abyste se neunavili proměňovat ošklivost v krásu, degradaci v příležitost, nepořádek v harmonii. Nakonec ty, kdo se zapojují do projektu „Strážci krásy“, papež ujišťuje o svých modlitbách a navrhuje jako vzor „svatého Josefa z Nazareta, pokorného a tichého strážce toho nejkrásnějšího mezi lidskými dětmi“, který „přispěl k navrácení krásy do světa“. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/papez-chranit-krasu-ale-ne-podle-pomijivych-a-masovych-modelu.html

Při psaní téhle knížky mě Bůh moc naučil. Fakt moc. Cítila jsem jeho sladký dech, někdy i tep jeho srdce. Ještě nikdy jsem nepsala něco tak velkého. Občas jsem si říkala, jestli jsem nepřijala úkol nad své síly. Fakt jsem se modlila, jestli tohle mám teď vážně psát. Dlouho jsem nechtěla žádnému vydavateli tento titul přislíbit, protože jsem si nebyla jistá, že ho dokončím. Ale musím říct, že ještě nikdy jsem neměla tak překypující zdroj inspirace, že ještě nikdy nic se mi nepsalo tak dobře. Moc jsem se naučila. Hned zpočátku mě napadlo dát každému měsíci téma. Hm, proč ne, zkusím to. Leden a únor šly skoro samy, inspirace se sypala jako sníh z nebe. Koncem února jsem šla ráno do práce a stavila jsem se cestou v samoobsluze pro svačinu. Když jsem sestupovala po schůdcích na ulici, napadlo mě: setkání. Aha? Setkání? No proč ne? A hned jsem měla asi pět postřehů k tomu tématu. Horečně jsem pak psala dva měsíce, tedy dvě témata zároveň. Naučila jsem se neřešit předčasně, co budu psát o dubnu, když teď píšu březen. Bůh mě vedl k důvěře, že když mi dal témata a nápady pro leden, únor a březen, že to ani později nebude jiné. Tak jsem v klidu zpracovávala nápady pro měsíce, o jejichž tématu jsem měla jasno. Nenervovala jsem se strachem, co bude pak. Protože jsem se učila věřit, že další téma objevím včas. A vždycky tomu tak bylo! Měla jsem pocit, že Bůh je tak sladký, jak bere ohledy na mou kapacitu, na to, co všechno jsem schopná promýšlet najednou. Nikdy s nápadem nepřišel později, než jsem ho potřebovala. Strašně moc jsem prožívala, že mě má rád, že citlivě vnímá mou kapacitu. Spousta rozhovorů mi byla inspirací, spousta zážitků z aktuální doby nebo z minulosti dostala možnost doložit něco krásného o vztahu s ním. Za tu výuku jsem fakt nesmírně vděčná.

Od dětí se lze učit skutečné bezstarostnosti. Žije-li dítě v prostředí, kde smí zůstat samo sebou, nemá žádné problémy. Nedělá si starosti o peníze, jídlo nebo šaty. Připomíná ptáky a lilie, jak o nich mluví Ježíš. Postačí mu, že vždycky dostane, co potřebuje. Nic si nemusí schovávat na jindy. Všeho hned využije nebo to rozdá dál. Vždycky má všeho dost. Děti žijí v nádherné svobodě. Drobný dáreček jim dokáže způsobit obrovskou radost prostě proto, že jej v tu chvíli dostávají. Radost přítomného okamžiku se nezatěžuje smutnou minulostí nebo chmurnou budoucností. Dítě naplno prožívá "tady" a "teď", a proto mu každý moment přináší dar - a přijímá každou sebemenší radost. Jeho žití v přítomném okamžiku způsobuje, že dítě nedělá rozdíl mezi hrou a vážnými věcmi. Svou hru bere nanejvýš vážně. Děti nevidí chyby jako katastrofu, protože počítají s odpuštěním tak samozřejmě jako s tím, že denně dostanou najíst. Tato bezstarostnost se kousek po kousku ztrácí, jak maličké roste a stává se "dospělým". Život je náhle plný "problémů". Slovo "problém" je moderní variantou starostí, o nichž Ježíš říká, že si je nemáme dělat. Naše doba je dobou problémů - a ani nemůže být jiná. Všechno je najednou problematické, zapomněl-li člověk na to, že existuje Otec, jenž se o nás postará. Jestliže se k němu vrátíme, vrátíme se k nádherné svobodě dítěte.

Když mi někdo vmete do tváře tento příkaz, jsem v rozpacích. V některých věcech budu asi chybovat do smrti, prostě se je nikdy nenaučím. Možná jsou to skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně změnit. Zdá se mi, že to tak je. Třeba ten můj jazyk. Někdy je příliš ostrý. Já to tak zle nemyslím, jak to vypadá. Často si uvědomuju už v té chvíli, kdy své věty vyslovuju, že to je zase špatně, ale bývá to pozdě (i když jen o fous). Ne a ne se propracovat do té fáze, kdy mě to napadne právě těsně před tím, než svá ústa otevřu. Pak se snaživě omlouvám a prosím o odpuštění. Několikrát se mi stalo, že mi postižený vmetl: „Tak už se to nauč nejdřív myslet a pak mluvit.“ Já bych opravdu ráda, ale nejde mi to. Já přece myslím, jinak bych ty své sarkastické jízlivé poznámky nepronášela, ale myslím jen do té chvíle, než mě napadnou a já je rychle vyslovím. Pak hned zase myslím, ale už na následky. Nemám to snadné. Když jsem byla malá, často jsem něco provedla, za co jsem se musela omluvit a slíbit, „Já už to víckrát neudělám.“ Teprve s touto frází byla omluva kompletní a uspokojivá. Mnoho let jsem se snažila tomu upřímně věřit. Pevně jsem si umiňovala, že už to opravdu víckrát neudělám. Ale bylo to marné. Jednou jsem zalhala a musela jsem se takhle omlouvat. Rozbrečela jsem se, že to nemůžu slíbit, protože bych lhala dvakrát. Dlouho jsem to v sobě nosila jako ohromnou tíži té, která nemůže dosáhnout dokonalosti. Hluboce jsem prožívala bolest té, která stále opakovaně chybuje. A pak jsem si někde přečetla tu osvobozující větu, která říkala, že v některých věcech nejspíš budeme chybovat do konce života a že to nevadí. Musela jsem si ji přečíst několikrát, abych uvěřila, že skutečně čtu slova tohoto významu. Pak jsem brečela znovu. Balvany hanby se valily pryč z mého srdce a má duše rozepjala křídla k vítěznému letu. Jsem dostatečná, i když chybuju, i když se bezchybnosti nikdy nenaučím. Možná jsou skutečnosti, které Bůh v mém případě nechce zázračně okamžitě změnit. Chce, abych se na něj musela obracet, abych se s ním musela radit, chce, abych ho žádala o pomoc. Protože tohle všechno on dělá rád.

Episode description not available.

Milí bratři a sestry, hezký den!Markovo evangelium k nám v deváté kapitole promlouvá o tom, jak Ježíš oznamuje, co se stane na vrcholu jeho života: „Syn člověka,“ říká Ježíš, „bude vydán do rukou lidí a zabijí ho, ale po třech dnech vstane z mrtvých“. Učedníci však při následování Mistra mají na mysli a také na rtech něco jiného. Když se jich Ježíš ptá, o čem to mluvili, neodpovídají. Věnujme tomuto mlčení pozornost: učedníci mlčí, protože se dohadovali o tom, kdo je největší. Mlčí ze studu. Jaký kontrast ke slovům Kristovým! Zatímco Ježíš jim svěřuje smysl svého života, oni mluví o moci. A tak jim nyní stud zavírá ústa, stejně jako jim předtím pýcha zavírala srdce. Ježíš však otevřeně odpovídá na slova vyslovená šeptem podél cesty: „Kdo chce být první, ať je poslední“. Chceš být velký? Udělej se malým, dej se do služeb všech. Slovem, které je stejně prosté jako rozhodné, Ježíš obnovuje náš způsob života. Učí nás, že skutečná moc nespočívá v nadvládě silnějších, ale v péči o nejslabší. Proto Mistr zavolá dítě, postaví ho mezi učedníky a obejme se slovy: „Kdo přijme jedno z těchto dětí v mém jménu, mne přijímá“. Dítě nemá žádnou moc: dítě je potřebné. Když se staráme o člověka, uznáváme, že člověk vždy potřebuje život. My všichni jsme živí, protože jsme byli přijati, ale moc nám dává na tuto pravdu zapomenout. Jste živí, protože jste byli přijati! Pak se stáváme vládci, ne služebníky, a první trpí ti úplně poslední: malí, slabí, chudí. Bratři a sestry, kolik lidí, kolik jich trpí a umírá kvůli boji o moc! Jsou to životy, které svět odmítá, jako odmítl Ježíše a ty, kteří jsou vyloučeni a umírají. Když byl vydán do rukou lidí, nenašel obdjmutí, ale kříž. Přesto evangelium zůstává živým a nadějným slovem: Ten, který byl zavržen, vstal z mrtvých, je Pán! Umím v těch nejmenších rozpoznat Ježíšovu tvář? Starám se o své bližní a velkoryse jim sloužím? A děkuji těm, kteří se starají o mě? https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-09/angelus.html

Prožila jsem velkou výzvu svému kritickému myšlení. Jedna milá duše mi poslala svůj literární pokus. Chtěla, abych si dílko přečetla a posoudila, smí-li usilovat o jeho uveřejnění. Chtěla znát můj názor. Nestalo se mi tak poprvé a asi ani naposled. Četla jsem už mnoho literárních prvotin a mé čtenářské zážitky byly opravdu rozmanité. Posuzování cizích příběhů nebo veršů je opravdovou školou kritického myšlení. Jak snadno bych mohla sklouznout do nekritičnosti, protože autor díla mi byl sympatický a já bych ho nechtěla svým negativním posudkem zarmoutit. Tím bych mu ovšem neprospěla. Potřebovala jsem opravdu důkladně přečíst text a zamyslet se nad tím, co na to řeknu, jak zhodnotím jeho úroveň. Pokusila jsem se navrhnout další postup prací na textu a nějaké knihy, které by si měl autor přečíst, protože v nich byly podobné příběhy s podobnými zápletkami, jen daleko lépe zpracované. Nejlíp by mi asi šel kritizující přístup. Prostě bych to rozcupovala na kusy, smetla z povrchu zemského, bez lítosti se vysmála všem chybám ve vedení děje, v chatrnosti zápletek, v bídné slovní zásobě a nepřesvědčivých dialozích. Jenže to by autorovi nepomohlo a já bych z toho nejspíš měla pachuť, protože dobře vím, že takhle se to nemá dělat. A tak jsem opravdu důkladně pročetla text a zamýšlela jsem se nad tím, co řeknu. Modlila jsem se za laskavost a moudrost. To nikdy neškodí. A pak jsem napsala svůj posudek. Po odeslání jsem se trochu obávala, jaká bude reakce, protože nikdy nevím. Každý autor se tak trochu ztotožňuje se svým dílem, protože do něj vložil kus své duše a každou připomínku bere osobně. Chápu to. Raději sama píšu, než abych posuzovala knihy druhých. Zdá se mi to pohodlnější. Možná jsem k tomu povolána. A taky to může být vysvětlení, proč mě vlastně štve, když se musím kriticky zabývat cizími příběhy a nemám pak čas na ty své. Jedno však vím jistě. Cvičit se v kritickém myšlení velice prospívá mé pokoře a laskavosti, a tak děkuji Bohu za každou příležitost. Jak se cvičíte v kritickém myšlení vy?

Pouť do Medjugorje Možná bych dnes mohla začít otázkou: „Kdo z vás byl v Medjugorje nebo aspoň ví, kde leží?“ Většinou byste věděli, že je to poutní místo, malá vesnička v Bosně a Hercegovině, kde se v roce 1984 začala zjevovat Panna Maria dětem. No a řada z vás, by – navzdory různým názorům – stejně jako já povzdechla, jak úžasné a promodlené místo to je. Do Medjugorje jsem jela poprvé asi před sedmi lety. Jela jsem tam víceméně ze zvědavosti, plná očekávání, protože o tom místě kdekdo kolem mě hovořil. Nechci popisovat, co všechno jsem tam tehdy já, nevěřící Tomáš, prožila a co pro mě měla Panna Maria připravené. Každý z nás je jedinečný, pro každého z nás má tedy připraveno něco jiného. U mne to bylo silné, a trvalo sedm let, než jsem vše zpracovala, prožila, pochopila - a letos se tam po letech vrátila. Tentokrát jsem už jela bez očekávání, zcela odevzdaná. Věděla jsem, že se vracím k odpočinku do náruče Panny Marie, kam mě zavolala. Těšila jsem se z toho pocitu jako malé dítě. Trochu jsem se bála, jak v tom horku vyšlapu oba kopce, Podbrdo a Križevac; byla jsem však překvapená, jak lehce se mi stoupalo vzhůru. Pamětníci popisovali, když tenkrát děti běžely za Marií, že se cítily, jako by je sama nadnášela. Navzdory věku jsem se tak cítila i já. S velkou pokorou jsem sledovala bosé poutníky, kteří s modlitbou na rtech nesli své prosby a naděje. Poutavé bylo vyprávění sestry Ivanky při setkání v klášteře, která když nám se zápalem vyprávěla o době prvního zjevení svýma očima, očima tehdy třináctileté dívky. Nikomu svůj příběh nenutila, ale popisovala jej tak živě a s takovou radostí, že nás zcela vtáhla do děje. Ona sama je věrným důkazem toho, že kde je Duch svatý, tam je radost. Láska, která z Ivanky svítí, to dosvědčuje. Vidím ji jako světýlko, hořící pokorně, ale jistě; je si jisté, že ví, proč. Pro posílení víry a sebevědomí křesťana doporučuji prožít večerní modlitby v amfiteátru za kostelem. Je to čas, kdy se tisíce lidí polohlasem modlí společně růženec, každý svým jazykem a bez potřeby tlumočníka. Jednotlivé verše znějí jako sloky písně, jež do sebe zapadají a znějí jako chorál, nesoucí se v tichu krajinou mezi horami. Pokoj a klid, který vládne celým místem, je vskutku Boží. Při cestě od sochy ukřižovaného Krista ke kostelu jsem prosila o požehnání do dalších let. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem duhu. Vyfotila jsem si ji. Řeknete si, co je na duze divného. Inu, je. Ono totiž už dlouho nepršelo a bylo horko.  Napadá mě, že to byla předzvěst dnů, které nyní prožíváme: Přívaly vod z nebe i na zemi. Hlavou mi bleskla slova proroka Izajáše ze čtyřiapadesáté kapitoly: "Na maličký okamžik jsem tě opustil. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin.“ A následuje: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník." Kdo četl knihu Genesis, ví, že Bůh svůj slib zpečetil duhou; ten mi ta duha připomněla. A tak, moji milí, nevěste hlavu, pokud právě teď prožíváte těžký čas a zdá se, že Bůh zapomněl a porušil smlouvu o přívalech vod. Nezapomněl. Je stále s námi. Raduje se i pláče s námi stejně jako Maria. Tak se schovejme v modlitbě růžence na malou chvíli pod její plášť a odpočiňme si jako v mámině náruči. A vězte, že zase bude lépe.   Tamara Suchánková

Jaká je naše křesťanská víra? Řekli bychom o ní, že je silná a v pořádku? Nebo? A je nějaká míra, která by nás buď uklidnila, ano, dobré, stačí? Nebo naopak zneklidnila – a jejda, to je málo, musíte přidat? Ostatně, i Ježíšovi učedníci žádali svého Mistra, aby jim dal větší porci víry. Neuspěli, ještě jim barvitě sdělil, jak je jejich víra mrňavá. Co s tím? I o tom je Myšlenka na den, kterou uslyšíme od Daniele Ženatého.

Není sporu o tom, že člověk se nejlépe učí dobrým příkladem. Je jednodušší si vzpomenout, jak někdo něco udělal nebo neudělal než vybavit si poučku o tom, co by mělo být správně. Některé filmové scény se natolik vryly do mé paměti, že když se v opravdovém životě ocitám v podobných situacích, připadám si jako filmová herečka a cituji její roli doslova. Někdy se to nepovede. Bude to asi tím, že ostatní účastníci životní scény ten film neviděli a nevědí, v jaké kontextu se cítím já. Už se mi stalo, že jsem jako omluvu a vysvětlení zároveň musela pořádat domácí promítání. Někdy se však ocitáme v situacích, na něž nás žádný film nepřipravil. Žádná kniha nepopisovala to, jak se právě cítím, a pokud ano, nelíbilo se mi, jak hrdinka reagovala. Například mdloby ve svém repertoáru opravdu nemám.  V takových chvílích se snažím ze svého mozku, jak z nějakého vyhledávače vydolovat něco použitelného. Čemu se podobá to, co právě prožívám? Jak by reagovala má oblíbená filmová nebo knižní hrdinka? A nic použitelného mě nenapadá. Co teď? Já vím, že je to strašně obligátní. Vůbec nejsem originální, přičemž já ráda bývám. Jenže na nic lepšího jsem ještě nikdy nepřišla. Vždycky mě při hledání řešení napadne ta jediná otázka: Jak by jednal Bůh? Respektive: Jak jednal? Protože nespočet situací, v nichž už jednal a dal mi příklad, přece z bible znám. I kdybych si nevzpomněla na žádnou podobnou konkrétní situaci, zkoumám jeho charakter. Jak uvažuje někdo, kdo bezpodmínečně miluje, kdo je mistr světa v odpouštění a velmistr milosti? Ano, bývá to těžké a vůbec se mi nechce tak jednat. Já totiž nejsem jako on. Ale strašně moc bych chtěla být. A tak bojuju sama se sebou a svými sklony a nutím se k rozhodnutí reagovat jako on. Když to zvládnu, vím, že jsem zvolila dobrou reakci. A že možná, opravdu jen malinko, jsem se přiblížila k té podobě, do níž chci dorůst.